Nečekaný host: Svokra, která nikdy neodejde

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Říkal jsi, že to bude jen na pár dní!“ vyhrkla jsem, když jsem ve dveřích uviděla Marii s kufrem v ruce a výrazem, který neznal kompromisy. Bylo pondělní ráno, v bytě voněla káva a já doufala, že si po náročném víkendu konečně odpočinu. Místo toho jsem slyšela klapnutí podpatků a hlas, který mi už od začátku našeho vztahu s Petrem naháněl husí kůži.

„Dobrý den, Jano. Doufám, že nevadí, že jsem přišla trochu dřív. Včera mi nebylo dobře a Petr říkal, že tu pro mě bude místo.“ Marie se rozhlédla po našem obýváku s pohledem inspektora. Petr stál za ní, nervózně si mnul ruce a vyhýbal se mému pohledu.

Od té chvíle se náš život změnil. Marie byla všude. V kuchyni mi přerovnávala koření podle abecedy, v koupelně mi přeskládala kosmetiku a v ložnici si pověsila svůj župan vedle mého. Každé ráno mě budila hlasitým vařením kávy a komentáři typu: „Jano, ty opravdu dáváš tolik cukru do čaje? Není divu, že máš pořád hlad.“

S Petrem jsme se začali hádat. On tvrdil, že je to jen dočasné, že jeho matka potřebuje pomoc po rozvodu s tchánem. Já jsem ale cítila, jak se mi pod nohama bortí půda. „Petře, já už to nezvládám. Nemáme žádné soukromí. Všude slyším její rady a připomínky,“ šeptala jsem mu večer v posteli, zatímco za dveřmi ložnice šustila Mariina noční rutina.

Jednou večer jsem přišla domů z práce dřív. V kuchyni seděla Marie s Petrem a smáli se nad starými fotkami. Když jsem vešla, Marie se na mě podívala a řekla: „Jano, měla bys víc vařit česká jídla. Petr má rád svíčkovou, ne ty tvoje saláty.“ Petr mlčel. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Chodila jsem na dlouhé procházky po Letné, sedávala v kavárnách a přemýšlela, kde se stala chyba. Moje kamarádka Lenka mi řekla: „Musíš si dupnout! Tohle není normální.“ Ale jak? Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou.

Jednoho dne jsem našla odvahu. Večer jsem si sedla ke stolu naproti Marii a řekla: „Paní Marie, myslím, že byste si měla najít vlastní byt. Potřebujeme s Petrem prostor pro sebe.“ Marie se na mě podívala s ledovým klidem: „Jano, já tu jsem pro svého syna. Ty jsi přišla do jeho života později.“

Petr mlčel. Ten večer jsme spolu nemluvili. V noci jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má naše manželství vůbec šanci přežít.

Dny plynuly a napětí rostlo. Marie začala organizovat náš život – určovala, co budeme jíst, kdy budeme uklízet, dokonce i to, kdy máme jít spát. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Jednou jsem ho slyšela v koupelně plakat.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jano, odcházím na pár dní k Lence. Potřebuju si všechno promyslet. Petr.“ Zůstala jsem sama s Marií v bytě plném ticha a nevyřčených výčitek.

Marie byla klidná jako nikdy předtím. „Vidíš, Jano? Když žena neumí udržet muže doma, je něco špatně s ní.“ Ta slova mě bodla do srdce.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Byla jsem opravdu tak špatná manželka? Nebo je chyba v tom, že jsem si dovolila chtít vlastní prostor?

Po týdnu se Petr vrátil. Měl kruhy pod očima a vypadal zlomeně. „Jano, promiň mi to všechno. Ale já nevím, jak to vyřešit. Máma nemá kam jít a já nechci přijít o tebe.“

Seděli jsme spolu dlouho do noci a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu otevřeně mluvili. Řekla jsem mu všechno – o svém strachu, o pocitu vetřelce ve vlastním domově i o tom, jak moc ho miluju.

Nakonec jsme se rozhodli – buď najdeme Marii jiné bydlení společně, nebo náš vztah nevydrží.

Bylo to těžké rozhodnutí. Marie plakala a vyčítala nám sobectví. Ale my jsme vydrželi. Pomohli jsme jí najít malý byt nedaleko nás a slíbili jí podporu.

Dnes už je to rok od té doby. S Petrem jsme silnější než kdy dřív, ale jizvy zůstaly.

Někdy si večer sednu na gauč a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi úctou k rodině a právem na vlastní štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?