Sedmdesátka v osamění: Jak jsem ztratila syna Petra

„Petře, prosím tě, aspoň mi napiš, že jsi v pořádku!“ šeptám do tmy, zatímco držím mobil v ruce. Displej zůstává prázdný. Už třetí měsíc čekám na zprávu od svého jediného syna. Všechno to začalo tím jedním nedělním obědem, kdy Jana, jeho žena, poprvé zvýšila hlas. „Vaše maminka by mohla pochopit, že máme taky svůj život,“ řekla tehdy a Petr jen mlčel. Od té doby se mezi námi rozprostřela zeď.

Bydlím sama v paneláku na Proseku. Každý den si vařím kávu do stejného hrnku, který mi Petr koupil k padesátinám. Dřív jsme spolu chodili na procházky do Ďáblického háje, smáli se a povídali si o všem možném. Teď se bojím i vyjít na chodbu, abych nepotkala sousedku Novotnou, která se mě pořád ptá: „A co Petr? Už máš vnoučata?“ Vždycky jen zavrtím hlavou a rychle zmizím.

Před rokem jsem ještě věřila, že se všechno spraví. Když mi Petr oznámil, že se s Janou stěhují do nového bytu na Vinohradech, byla jsem šťastná. Pomáhala jsem jim s balením, pekla koláče a nabízela rady. Možná jsem radila až moc. „Mami, my to zvládneme sami,“ řekl mi tehdy Petr a já to přešla smíchem. Ale Janě se to nelíbilo. Viděla jsem jí to v očích.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, Jana si myslí, že bys k nám neměla chodit tak často.“ Ztuhla jsem. „Ale vždyť jsem jen chtěla pomoct…“ „Já vím,“ povzdechl si. „Ale ona má pocit, že se do všeho pleteš.“

Od té chvíle jsem začala pochybovat o všem, co dělám. Když jsem jim přinesla domácí bábovku, Jana ji nechala stát na lince. Když jsem nabídla hlídání jejich psa Maxe, řekla: „My to zvládneme.“ A pak už přišlo jen ticho.

Začala jsem psát Petru SMSky – nejdřív každý den, pak jednou týdně. Odpověď nepřišla žádná. Když jsem mu volala, telefon vyzváněl do prázdna. Jednou mi to zvedl: „Mami, prosím tě… teď nemůžu mluvit.“ A zavěsil.

Moje kamarádka Alena mi radila: „Nech je být, oni se ozvou.“ Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Každý večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc starostlivá? Nebo jsem měla být přísnější? Vzpomínám na chvíle, kdy byl Petr malý – jak jsme spolu stavěli sněhuláka před domem nebo jak jsme spolu pekli vánoční cukroví.

Jednoho dne mi přišel dopis – rukou psaný, ale ne Petrovou. Byla to Jana: „Paní Nováková, prosím vás, respektujte naše soukromí. Petr potřebuje klid.“ Slzy mi tekly po tváři a dopis jsem schovala do šuplíku.

Začala jsem chodit na procházky sama. V parku jsem potkávala jiné seniory – povídali si o vnoučatech a rodinných oslavách. Já jen tiše poslouchala a záviděla jim jejich štěstí. Někdy jsem si představovala, jak by to bylo krásné, kdyby Petr přišel na návštěvu s dětmi… Ale místo toho mám jen ticho a vzpomínky.

Jednou večer zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo – co když je to on? Otevřela jsem dveře a stála tam sousedka Novotná s koláčem: „Paní Nováková, pojďte k nám na čaj.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé po dlouhé době jsem se smála. Ale když jsem se vrátila domů, samota mě opět sevřela.

Začala jsem psát deník – každý den pár řádků o tom, co cítím. Někdy je to vztek na Janu, jindy smutek po Petrovi. Nejhorší je pocit viny – že jsem ho možná svou láskou udusila.

Nedávno mi Alena řekla: „Musíš žít pro sebe.“ Ale jak? Celý život jsem žila pro Petra. Teď mám pocit, že už nejsem nikdo.

Dnes je mi devětašedesát let a blížím se sedmdesátce. Sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Přemýšlím: Je lepší být příliš starostlivá matka než lhostejná? Nebo je právě ta starostlivost důvodem mé samoty?

Možná bych měla napsat Petru ještě jednou – nebo už raději nikdy? Co byste udělali vy na mém místě?