Dům, který rozděluje: Příběh o důvěře, rodině a strachu o budoucnost

„To nemyslíš vážně, Petře! Chceš přepsat dům na svou matku? A co Lucie? Co vaše děti?“ vyhrkla jsem, sotva jsem se posadila ke stolu v jejich nové kuchyni. Vzduch byl těžký, Lucie seděla naproti mně a nervózně si hladila břicho. Byla v osmém měsíci a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Petr se na mě podíval s ledovým klidem. „Mami, prosím tě, to je naše věc. Máma mi pomohla s hypotékou, bez ní bychom ten dům nikdy nekoupili. Je fér, aby byl napsaný na ni.“

Lucie sklopila oči. Věděla jsem, že se bojí ozvat. Vždycky byla spíš tichá, konflikty nesnášela. Ale já jsem cítila povinnost ji chránit. „A co když se něco stane? Co když se pohádáte? Co když tvoje máma rozhodne, že už tam Lucie s dětmi nemá co dělat?“

Petr protočil oči. „To jsou nesmysly. Máma by nikdy nic takového neudělala.“

Ale já jsem věděla své. Vyrůstala jsem v době, kdy se majetek dědil z generace na generaci a kolik rodin se kvůli tomu rozhádalo na celý život. Pamatuji si, jak moje vlastní sestra přišla o byt jen proto, že důvěřovala švagrovi. Nechtěla jsem, aby Lucie dopadla stejně.

Když jsem odcházela domů, v hlavě mi vířily myšlenky. Co mám dělat? Mám mlčet a doufat, že všechno dobře dopadne? Nebo mám bojovat za svou dceru, i když riskuji, že si rozhádám celou rodinu?

Doma jsem to řekla manželovi. „Miloši, Petr chce přepsat dům na svou matku. Lucie je těhotná a já mám strach.“

Miloš jen pokrčil rameny. „To je jejich věc. Nepleť se do toho.“

Ale já jsem nemohla spát. Představovala jsem si Lucii s dvěma malými dětmi na ulici, kdyby se něco pokazilo. Věděla jsem, že Petr je tvrdohlavý a jeho matka paní Novotná nikdy Lucii moc nemusela.

Další den jsem zavolala Lucii. „Musíš si to s Petrem vyříkat. Musíš myslet na sebe a děti.“

Lucie vzlykla do telefonu. „Mami, já vím… Ale Petr je neústupný. Říká, že bez jeho mámy bychom ten dům neměli.“

„A co tvoje jméno na smlouvě? Aspoň spoluvlastnictví?“

„On nechce. Prý by to bylo složité kvůli bance.“

Začala jsem pátrat. Volala jsem známému právníkovi. „Aleno,“ řekl mi pan doktor Koudelka, „pokud bude dům psaný jen na jeho matku, tvoje dcera nemá žádná práva. Pokud by došlo k rozvodu nebo úmrtí, může přijít o všechno.“

To mě vyděsilo ještě víc.

Začala jsem být dotěrná. Volala jsem Lucii každý den. „Prosím tě, nenech to být! Mysli na děti!“

Jednoho večera mi volala v slzách. „Mami, pohádali jsme se kvůli tomu hrozně. Petr řekl, že jestli mu nevěřím, tak ať jdu bydlet k tobě.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč musí být všechno tak složité? Proč nemůže být rodina oporou místo bojiště?

O týden později mě pozvala paní Novotná na kávu. Seděla naproti mně v obýváku plném porcelánových sošek a upíjela turka.

„Aleno,“ začala sladce, „chápu tvoje obavy. Ale já bych nikdy Lucii nevyhodila. Jsem její rodina.“

„Ale proč tedy trváte na tom, aby byl dům jen na vás?“ zeptala jsem se přímo.

Usmála se tím svým úsměvem bez emocí. „Protože já za něj ručím bance a chci mít jistotu, že všechno bude v pořádku.“

„A co jistota pro mou dceru?“

„Aleno, někdy musíš věřit lidem.“

Ale já už věřit neuměla.

Začaly jsme se s Lucií odcizovat. Byla unavená, vystresovaná a já jí svými obavami jen přidělávala starosti. Miloš mi říkal: „Nech to být, Aleno! Nejsi už její opatrovnice.“ Ale jak mám být klidná?

Jednou večer mi Lucie napsala: „Mami, už mi nevolej kvůli domu. Potřebuji klid.“

Seděla jsem v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Tolik jsem chtěla chránit svou dceru a místo toho ji ztrácím.

Když se narodil malý Tomášek, šla jsem do porodnice s kyticí a nadějí na usmíření. Lucie byla bledá a unavená, ale usmála se na mě: „Mami… Děkuju za všechno.“

Petr tam nebyl.

O týden později mi volala: „Mami… Petr odešel k mámě. Prý potřebuje čas přemýšlet.“

A tak tu sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem mlčet? Nebo jsem měla bojovat ještě víc? Kde je hranice mezi ochranou a vměšováním do života svých dětí?

Co byste udělali vy? Jak byste chránili své děti před chybami – nebo je nechali padnout?