Proč ona a ne já? Příběh o nespravedlnosti v rodině Novotných

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla, jak Lucie děkuje mámě za převod půl milionu na nový byt. Stála jsem ve dveřích kuchyně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Máma se na mě podívala tím svým klidným pohledem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. „Alenko, prosím tě, nebuď taková. Lucie to teď potřebuje víc než ty.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama. Vždyť jsme s Lucií vyrůstaly ve stejném paneláku na Jižním Městě, chodily do stejné školy, hrály si na stejném hřišti. Vždycky jsem si myslela, že jsme pro mámu stejně důležité. Ale teď? Teď jsem byla jen ta druhá.

„A já snad nepotřebuju pomoct?“ vyhrkla jsem zoufale. „Víš vůbec, jak těžké je platit nájem sama? Víš, kolikrát jsem ti volala a prosila tě o radu nebo aspoň o trochu podpory?“

Lucie se na mě podívala s tím svým typickým výrazem – směs soucitu a nadřazenosti. „Ale Alčo, vždyť ty jsi vždycky byla ta silná. Máma to ví. Já bych to sama nezvládla.“

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsem mámě pomáhala s tátou, když byl nemocný; jak jsem zůstávala doma, když Lucie chodila na diskotéky; jak jsem odkládala vlastní sny, abych byla rodině k dispozici. A teď? Teď jsem byla ta, na kterou se zapomnělo.

Večer jsem seděla sama v bytě a dívala se na fotky z dětství. Na jedné jsme s Lucií v šatech po babičce, smějeme se a držíme se za ruce. Na jiné máma objímá nás obě stejně pevně. Kde se to pokazilo? Proč mám pocit, že už do téhle rodiny nepatřím?

Druhý den jsem šla za mámou. Chtěla jsem si promluvit, pochopit její rozhodnutí. Seděla u stolu s hrnkem kávy a četla noviny. „Mami, můžeme si promluvit?“

Položila noviny a podívala se na mě unavenýma očima. „Alenko, já vím, že tě to mrzí. Ale Lucie je teď sama s malým dítětem. Ty máš práci, jsi samostatná…“

„A co když už nemůžu být silná? Co když už nechci být ta, která všechno zvládne sama?“ zeptala jsem se tiše.

Máma mlčela. V tom tichu bylo všechno – roky nevyřčených křivd, nepochopení i lásky, která se někde po cestě ztratila.

„Víš co?“ řekla jsem nakonec. „Možná bych taky potřebovala cítit, že na mě myslíš. Že pro tebe nejsem jen ta, která si poradí.“

Odešla jsem a nechala mámu sedět v kuchyni samotnou. Venku pršelo a já šla bez cíle ulicemi Prahy. Přemýšlela jsem o tom, jak moc nás rodina formuje – jak hluboko dokáže zabolet pocit nespravedlnosti.

Několik dní jsme spolu nemluvily. Lucie mi psala zprávy – nejdřív omluvné, pak podrážděné. „Proč mi to děláš? Máma je z toho špatná.“

Ale já už neměla sílu být ta hodná sestra. Poprvé v životě jsem si dovolila být zraněná a naštvaná.

Jednou večer mi zavolal táta. „Alenko, víš… tvoje máma to nemyslela zle. Ona jen… bojí se o Lucii víc než o tebe.“

„A proč?“ zeptala jsem se.

„Protože ty jsi vždycky všechno zvládla sama,“ odpověděl tiše.

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Tolik let jsem byla silná pro ostatní – ale kdo byl silný pro mě?

Za pár týdnů jsme se všichni sešli u mámy na obědě. Atmosféra byla napjatá jako struna. Máma se snažila být veselá, Lucie hrála roli dokonalé dcery a já… já tam byla jen fyzicky.

Když jsme odcházeli, máma mě objala a zašeptala: „Promiň mi to, Alenko.“

Nevím, jestli jí někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – už nikdy nechci být ta neviditelná.

Možná je čas začít myslet i na sebe.

A co vy? Zažili jste někdy pocit nespravedlnosti v rodině? Jak jste se s tím vyrovnali?