Zet na hraně, tchán v pasti: Příběh o rodině, práci a strachu z budoucnosti

„Tohle už dál nejde, Lucie! Já už to nevydržím!“ křičel jsem na dceru, zatímco se v kuchyni třásly skleničky. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale uvnitř našeho bytu v Praze bylo dusno jako nikdy předtím. Lucie stála u dřezu, zády ke mně, a tiše plakala. Věděl jsem, že ji bolí každé slovo, které vyslovím, ale nemohl jsem jinak.

Před patnácti lety jsem odjel do Německa. Dělal jsem všechno možné – od mytí nádobí po stavební práce. Každou korunu jsem posílal domů, abych Lucii a její matce zajistil lepší život. Když jsem se konečně vrátil a koupil byt na Žižkově, myslel jsem si, že máme vyhráno. Jenže pak přišel Martin.

Martin byl zpočátku milý kluk. Pracoval jako elektrikář, byl pozorný k Lucii i k nám. Ale pak se začali objevovat jeho rodiče – paní Novotná a pan Novotný. Zpočátku jsem si říkal, že je dobře, když má Lucie širší rodinu. Jenže Novotní byli jiní. Pan Novotný pil už od rána a jeho žena byla věčně nespokojená. Začali k nám chodit čím dál častěji, nosili s sebou levné víno a narážky na to, jak bychom měli žít.

Jednoho večera jsem přišel domů a našel je sedět v obýváku. Pan Novotný měl na stole rozpitou láhev rumu a Lucie seděla vedle něj s hlavou sklopenou. „Jaroslave, měl bys být rád, že máš takovou rodinu,“ prohodil pan Novotný s úsměvem, který mi připomněl všechny ty roky dřiny v cizině. „My jsme jedna rodina! Všechno budeme dělat společně.“

Od té doby se všechno změnilo. Martin začal chodit domů později a později. Lucie byla čím dál víc unavená a vnoučata – malý Tomášek a Anička – se mě ptali, proč je maminka pořád smutná. Snažil jsem se být oporou, ale cítil jsem se bezmocný.

Jednou v noci jsem slyšel hádku z ložnice Lucie a Martina. „Tvoje rodina mě dusí! Nemůžu už ani dýchat!“ křičela Lucie. „A co mám dělat? Můj táta je prostě takový!“ odpověděl Martin podrážděně. Srdce mi bušilo až v krku. Chtěl jsem tam vtrhnout a všechno ukončit, ale místo toho jsem seděl v kuchyni a třásl se vzteky.

Začal jsem si všímat, že z bytu mizí věci – nejdřív jen drobnosti, pak i cennější předměty. Jednou jsem přistihl pana Novotného, jak si strká do kapsy Luciin prsten po babičce. „To je jen půjčka,“ zamumlal a rychle odešel.

Snažil jsem se s Lucií mluvit, ale vždycky mě odbyla: „Tati, nech to být. Martin to zvládne.“ Ale nezvládal. Martin začal pít s otcem a domů nosil méně peněz. Hypotéka se stala noční můrou.

Jednoho dne mi volala učitelka ze školky: „Pane Dvořáku, Anička dnes přišla bez svačiny a byla smutná.“ To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti.

Večer jsem svolal rodinnou radu. „Takhle to dál nejde,“ začal jsem tiše, ale pevně. „Musíme si stanovit pravidla. Novotní k nám nebudou chodit bez pozvání a žádný alkohol v bytě.“

Martin se rozkřičel: „To nemůžeš! To je moje rodina!“ Lucie plakala a děti se schovaly pod stůl.

Následující týdny byly peklo. Martin byl naštvaný, Novotní urazení a Lucie zlomená. Jednou večer přišla Lucie za mnou do kuchyně: „Tati, bojím se o děti… Ale bojím se i o Martina.“

Objal jsem ji a poprvé po letech mi tekly slzy po tváři. „Všechno tohle jsem dělal pro vás… A teď mám pocit, že všechno ztrácím.“

Začal jsem hledat pomoc – obrátil jsem se na psychologa i na sociální pracovnici. Bylo těžké přiznat si, že to nezvládnu sám. Ale když jsem viděl Aničku s modřinou na ruce a Tomáška, jak se bojí jít domů, věděl jsem, že musím něco udělat.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice na návštěvu. Novotní byli zrovna u nás a pan Novotný byl opilý jako vždycky. Sociální pracovnice si všechno zapsala a odešla s vážným výrazem.

Druhý den přišel Martin domů dřív než obvykle. „Táto… musíme si promluvit,“ řekl tiše. Sedli jsme si ke stolu a on začal brečet: „Já nevím, co mám dělat… Táta mě ničí… Ale já ho nedokážu poslat pryč.“

Podíval jsem se na něj dlouho a mlčky. Pak jsem řekl: „Musíš si vybrat – buď budeš chránit svou rodinu tady, nebo budeš dál poslouchat svého otce.“

Martin odešel z bytu na několik dní. Lucie byla zoufalá, děti plakaly. Já jen seděl u okna a přemýšlel, kde jsme udělali chybu.

Nakonec se Martin vrátil – unavený, ale rozhodnutý. „Táta už sem nesmí,“ řekl pevně. „Chci být lepší pro Lucii i děti.“

Bylo to těžké období – odvykání od alkoholu, terapie pro celou rodinu a spousta slz i hádek. Ale pomalu jsme začali znovu žít.

Dnes už jsou Novotní jen vzpomínkou na to, jak snadno může člověk přijít o všechno kvůli špatným rozhodnutím druhých.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem kávy a ptám se sám sebe: Udělal jsem pro svou rodinu opravdu všechno? Nebo jsme mohli něco změnit dřív? Co byste udělali vy na mém místě?