Mezi láskou a rozumem: Když srdce touží, ale život nedovolí

„Lucie, už zase jsi s ním? Kolikrát ti mám říkat, že ten člověk ti nikdy nedá to, co potřebuješ?“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a snažila se nevnímat její výčitky. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem věděla, že má možná pravdu.

Tomáš. Muž, kterého jsem si vybrala navzdory všem varováním. Neměl stálou práci, bydlel po podnájmech a z předchozího manželství měl dvě malé děti, které vídal jen o víkendech. Přesto měl v sobě něco, co mě přitahovalo jako magnet – laskavost v očích, smysl pro humor a schopnost mě rozesmát i v těch nejtemnějších chvílích.

Poprvé jsme se potkali na autobusové zastávce v Brně. Pršelo a já si zapomněla deštník. On mi ho bez váhání půjčil a pak jsme spolu čekali na autobus, povídali si o všem možném – od filmů až po sny o cestování. Ten den jsem se poprvé po dlouhé době cítila živá.

Jenže realita byla tvrdá. Po pár měsících společného života jsem zjistila, že Tomáš neumí držet peníze. Práce střídal jako ponožky – chvíli dělal skladníka, pak rozvážel pizzu, jindy zase pracoval na stavbě. Vždycky měl nějaký plán, jak se to zlepší. „Lucie, věř mi, příští měsíc už to bude lepší,“ říkal mi často a já mu chtěla věřit.

Moje rodina mě ale nešetřila. Otec mě jednou vzal stranou: „Podívej se na sebe. Máš vysokou školu, práci v bance, můžeš mít kohokoliv. Proč zrovna on?“ Nedokázala jsem mu odpovědět. Možná proto, že jsem sama nevěděla.

Nejhorší byly chvíle, kdy Tomášovy děti přijely na víkend. Byly milé, ale já cítila, že nikdy nebudu jejich matka. Jejich matka – Jana – mi jednou zavolala: „Lucie, doufám, že víš, do čeho jdeš. Tomáš je dobrý táta, ale nikdy nebyl spolehlivý partner.“ Ta slova ve mně zůstala jako trn.

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem na balkoně našeho malého bytu v Líšni. „Víš, Lucko,“ začal tiše, „někdy mám pocit, že tě stahuju ke dnu.“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích smutek i lásku. „To není pravda,“ zalhala jsem sama sobě i jemu. Ale v hloubi duše jsem věděla, že má pravdu.

Začala jsem být unavená. Unavená z nejistoty, z věčných hádek o peníze, z toho, že musím být pořád ta silná. Moje kamarádka Petra mi jednou řekla: „Lucie, ty už nejsi ta veselá holka, co jsem znala. Kdy jsi naposledy myslela na sebe?“ Neuměla jsem odpovědět.

Jednoho dne přišla poslední kapka. Tomáš přišel domů pozdě v noci, opilý a bez peněz. Zase přišel o práci. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj. Když vešel dovnitř, rozplakala jsem se. „Já už nemůžu,“ zašeptala jsem. On mě objal a poprvé za celou dobu našeho vztahu neřekl ani slovo.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odešla k rodičům. Matka mě objala a poprvé po letech neřekla ani slovo výčitky. Jen mě držela v náručí a já cítila úlevu i bolest zároveň.

Tomáš mi ještě několikrát volal a psal zprávy: „Prosím tě, vrať se. Změním se.“ Ale já už neměla sílu mu věřit. Každý večer jsem seděla u okna a přemýšlela: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen podlehla tlaku okolí?

Dnes je to rok od našeho rozchodu. Tomáš si našel novou práci i byt. Občas si napíšeme zprávu – krátkou, zdvořilou, bez emocí. Já stále pracuji v bance a snažím se najít sama sebe.

Někdy si říkám: Je lepší žít s někým, koho milujete navzdory všemu – nebo si vybrat jistotu a klid? A co byste udělali vy na mém místě?