Když vlastní krev zhořkne: Můj bratr, peníze a boj o dům po rodičích

„To nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkl jsem, když jsem slyšel jeho požadavek. Seděli jsme v kuchyni našeho starého domu v Plzni, kde jsme oba vyrůstali. Máma právě vařila guláš a táta mlčky listoval novinami. Tomáš, můj mladší bratr, se díval do stolu a jeho ruce se nervózně třásly. „Potřebuju ty peníze, Honzo. Svatba není levná záležitost a Lenka si zaslouží pořádnou oslavu.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá svět. Věděl jsem, že Tomáš nikdy nebyl šetřílek, ale tohle? Chtěl po nás, abychom prodali část zahrady, kterou nám po dědovi zůstala. Jenže ta zahrada byla poslední kousek dědictví, co nám zbyl. Táta se na něj podíval přes brýle a řekl tiše: „Tomáši, tohle není jen tak. Ta zahrada je kus naší rodiny.“

Tomáš ale trval na svém. „Vy tomu nerozumíte! Všichni mají velké svatby, Lenčina rodina čeká něco velkého. Nechci být za chudáka.“

Máma se rozplakala. „Tohle jsme nechtěli, aby vás peníze rozdělily.“

Od té chvíle se mezi námi začala šířit nedůvěra jako jedovatý plyn. Každý večer jsme se hádali – někdy tiše, někdy hlasitě. Táta mlčel víc než obvykle a máma začala chodit spát s červenýma očima. Já jsem se snažil Tomáše přesvědčit, že rodina je víc než okázalá svatba, ale on byl neoblomný.

Jednou večer jsem ho zastihl v garáži, jak si balí krabice s věcmi. „Chceš odejít?“ zeptal jsem se.

„Když mi nechcete pomoct, nemám tu co dělat,“ odpověděl tvrdě.

„Tomáši, vždyť jsi můj bratr! Proč ti na tom tolik záleží?“

„Protože mám pocit, že jsem tu vždycky byl jen ten druhý. Vždycky jsi byl ten lepší syn, Honzo. Teď chci jednou něco velkého pro sebe.“

Ta slova mě zasáhla víc než všechny předchozí hádky. Uvědomil jsem si, že za jeho tvrdohlavostí je bolest a pocit méněcennosti. Ale co s tím? Měl jsem riskovat dům kvůli jeho pocitu nedocenění?

Dny plynuly a atmosféra doma houstla. Máma přestala vařit společné večeře a táta trávil večery v dílně. Já jsem chodil do práce jako tělo bez duše a Tomáš se doma skoro neukazoval.

Jednoho dne přišel dopis od realitní kanceláře – Tomáš už kontaktoval makléře kvůli prodeji zahrady. Máma se zhroutila a táta poprvé za celý život zvýšil hlas: „Tohle je zrada, Tomáši! Tohle se v rodině nedělá!“

Tomáš odešel z domu a několik dní jsme o něm neslyšeli. Všichni jsme byli zlomení. Přemýšlel jsem, jestli jsem měl být vstřícnější nebo jestli jsem měl dům chránit za každou cenu.

Po týdnu mi Tomáš zavolal. „Honzo, promiň mi to všechno… Já už nevím, co mám dělat.“

Sešli jsme se v parku pod starou lípou, kde jsme si jako kluci hrávali na indiány. Seděl tam shrbený a vypadal najednou strašně malý.

„Já nechci přijít o rodinu,“ řekl tiše.

„Já taky ne,“ odpověděl jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem ho objal.

Nakonec jsme našli kompromis – Tomáš si půjčil peníze od Lenčiny rodiny a my zahradu zachovali. Ale jizvy zůstaly. Máma už nikdy nebyla tak veselá jako dřív a táta s Tomášem spolu mluvili jen stroze.

Dnes sedím v kuchyni toho stejného domu a přemýšlím: Stojí rodina za to, když ji dokážou peníze tak snadno rozdělit? Nebo je právě tahle bolest důkazem toho, jak moc nám na sobě záleží?

Co byste udělali vy? Je možné odpustit a začít znovu?