Mezi dvěma světy: Příběh babičky, která nesmí vidět svého vnuka

„Nechci, abys sem chodila, Marie. Už jsem to říkal několikrát.“ Karel stál ve dveřích jejich bytu na pražském sídlišti, ruce zkřížené na hrudi, pohled tvrdý jako žula. Za jeho zády jsem zahlédla malého Matýska, jak si hraje s autíčkem na koberci. Srdce mi pukalo. „Ale Karle, vždyť jsem jen chtěla přinést Matýskovi tu knížku, co jsem mu slíbila. Je to jen pohádka…“ hlas se mi zlomil a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

„To je jedno. Nechceme, aby byl Matýsek zmatený. Už jsme ti to s Lenkou vysvětlili. Prosím tě, respektuj to.“ Dveře se přede mnou zavřely a já zůstala stát na chodbě, v ruce knížku s obrázky zvířátek. Bylo mi šedesát tři let a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před dveřmi vlastní dcery jako cizí člověk.

Když jsem se vracela domů tramvají přes Nusle, v hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem Lenku vychovávala sama. Její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Byly jsme na všechno dvě – já a ona. Vzpomínám si, jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak jsem jí četla pohádky před spaním. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohla jednou odstrčit ze svého života.

Ale všechno se změnilo, když si vzala Karla. Byl to muž z jiné rodiny, z jiného světa. Jeho rodiče byli vážení právníci, měli dům v Dejvicích a vždycky se na mě dívali trochu svrchu. Karel byl zvyklý na pořádek, pravidla a hlavně – na to, že jeho slovo platí. Ze začátku jsem si myslela, že je jen přísný, ale časem jsem pochopila, že je i majetnický.

První konflikt přišel už po narození Matýska. Chtěla jsem Lence pomoct s miminkem, ale Karel trval na tom, že všechno zvládnou sami. „Marie, nechceme návštěvy bez ohlášení,“ řekl tehdy chladně. Snažila jsem se respektovat jejich přání, ale srdce mi krvácelo pokaždé, když jsem slyšela od sousedek o tom, jak hlídají vnoučata.

Jednoho dne mi Lenka zavolala: „Mami, prosím tě, nechoď dneska k nám. Karel je unavený z práce a potřebuje klid.“ Slyšela jsem v jejím hlase napětí. „Leničko, ale já už mám pro Matýska dárek…“ „Mami, prosím tě!“ přerušila mě a zavěsila.

Začala jsem mít pocit, že ztrácím nejen vnuka, ale i dceru. Snažila jsem se psát Lence zprávy – posílala jsem fotky Matýska z doby, kdy byl ještě miminko, nabízela jsem jí pomoc s úklidem nebo vařením. Odpovědi byly čím dál kratší: „Díky, nepotřebujeme.“ „Teď nemáme čas.“

Jednou jsem potkala Karla v obchodě. Stála jsem u regálu s pečivem a on šel kolem s Matýskem v kočárku. „Ahoj Matýsku!“ usmála jsem se a natáhla ruku. Karel mě odstrčil: „Nech toho! Nechceme žádné scény.“ Lidé kolem se otočili a já cítila stud a ponížení.

Doma jsem brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Byla jsem příliš vlezlá? Nebo má Karel nějaký důvod mě nenávidět? Lenka mi nikdy nic neřekla přímo do očí.

Moje sestra Jana mi radila: „Marie, nech je být. Oni přijdou sami.“ Ale jak mám být klidná, když vím, že Matýsek roste beze mě? Každý večer si představuji jeho smích, jeho první slova… A já u toho nejsem.

Jednoho dne mi přišel dopis od Lenky. Psala: „Mami, prosím tě, respektuj naše rozhodnutí. Karel má pocit, že narušuješ náš klid a soukromí. Nechci mezi vámi stát.“ Bylo to jako rána do srdce. Moje vlastní dcera mě žádá, abych se vzdala svého vnuka.

Začala jsem chodit na procházky do parku u Botiče a pozorovala ostatní babičky s vnoučaty. Jedna paní mi řekla: „Nebojte se, paní Marie, děti se jednou vrátí.“ Ale co když ne? Co když už nikdy nebudu součástí jejich života?

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Lenka – plakala. „Mami… já už to doma nezvládám… Karel je pořád nervózní… hádáme se kvůli každé maličkosti…“ Srdce mi poskočilo nadějí: „Leničko, přijď ke mně! Uvařím ti čaj…“ Ale ona jen vzlykla: „Nemůžu… Karel by se zlobil…“

Začala jsem psát Matýskovi dopisy – krátké pohádky o statečné babičce a jejím vnukovi. Schovávala jsem je do krabice pod postelí s nadějí, že je jednou najde.

Čas plynul a já stárla. Každé Vánoce jsem pekla perníčky podle našeho starého receptu a doufala, že Lenka přijde aspoň na chvíli. Jednou opravdu přišla – sama, bez Karla i Matýska. Seděla u stolu a mlčky pila čaj.

„Leničko… proč mě nechceš ve svém životě?“ zeptala jsem se tiše.

Podívala se na mě unavenýma očima: „Mami… já tě mám ráda… Ale Karel je tvrdohlavý… Bojím se ho rozčílit…“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Dnes už nevím, jestli někdy budu moct být opravdovou babičkou pro Matýska. Ale pořád doufám. Každý den si říkám: Má smysl bojovat za lásku k rodině i za cenu bolesti? Nebo bych měla nechat věci být a čekat? Co byste udělali vy na mém místě?