Mezi dvěma ohni: Když manžel zakáže vlastní rodinu

„Nechci je už nikdy vidět v našem bytě, Lucko! Už nikdy!“ Petr zabouchl dveře tak silně, až se ve vitríně zachvěly skleničky. Stála jsem uprostřed obýváku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před hodinou jsme s mámou a tátou seděli u stolu, smáli se nad bábovkou a vzpomínali na dětství. Teď tu po nich zbyl jen rozlitý čaj a napjaté ticho.

„Petře, prosím tě, uklidni se. To přece nemyslíš vážně…“ šeptla jsem zoufale. On se na mě otočil s pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla. „Myslím to naprosto vážně. Tvoje matka mě ponížila před celou rodinou! A tvůj otec? Ten se jen přidal. Tohle je můj domov a já rozhodnu, kdo sem bude chodit!“

Vzpomínám si na tu scénu jako v mlze. Máma měla vždycky ostrý jazyk, ale tentokrát to přehnala. „Petře, kdybys byl trochu šikovnější, možná by Lucie nemusela tolik pracovat,“ rýpla si mezi řečí. Táta se zasmál a přisadil: „No jo, dneska už chlapi nejsou, co bývali.“ Petr zrudl, ale mlčel. Já se snažila změnit téma, ale bylo pozdě. Petr vstal od stolu a odešel do ložnice. Rodiče odešli brzy, máma mi ještě ve dveřích pošeptala: „Neboj se, Lucko, on se uklidní.“

Jenže neuklidnil. Od té doby doma vládlo napětí. Petr byl odtažitý, mlčel, nebo odsekával. Když jsem navrhla, že bychom mohli rodiče pozvat na nedělní oběd a promluvit si o tom, vybuchl: „Jestli sem ještě jednou přijdou, půjdu já!“

Začala jsem se dusit mezi dvěma světy. Rodiče mi volali každý den. Máma plakala do telefonu: „Co jsme ti udělali tak hrozného? Vždyť jsme to nemysleli zle.“ Táta byl naštvaný: „Nenech si poroučet! Jsi dospělá ženská!“ Jenže já jsem byla hlavně zoufalá dcera a manželka.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyně Jana si všimla mého smutku: „Lucko, co se děje?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Petr nechce, abych se vídala s rodiči…“ Jana mě objala: „To je přece šílené! Nemůže ti zakazovat vlastní rodinu.“

Jenže doma to bylo jiné. Petr byl pořád uzavřený do sebe. Večer seděl u televize nebo u počítače a sotva promluvil. Když jsem mu řekla, že mi rodiče chybí, jen mávl rukou: „Tak si za nimi běž. Ale sem už ne.“

Začala jsem jezdit k rodičům tajně. Vždycky jsem měla výčitky svědomí – vůči Petrovi i vůči nim. Máma mi nosila koláče a ptala se: „A co Petr? Už je lepší?“ Jenže nebyl.

Jednou večer jsem přišla domů později a Petr seděl v kuchyni potmě. „Byla jsi zase u nich?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem. „Víš co? Možná bys měla bydlet tam,“ řekl chladně a odešel spát.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem vztahu, o tom, co je správné. Vždycky jsem si myslela, že manželství je o kompromisu a podpoře. Ale co když je tohle už za hranou? Mám stát při muži, kterého miluju, nebo při rodičích, kteří mě vychovali?

Jednou v sobotu ráno zazvonil telefon. Máma měla slabý hlas: „Lucko… tátovi není dobře… vezli ho do nemocnice.“ Rozběhla jsem se tam bez rozmýšlení. Petr mi ani neřekl sbohem.

V nemocnici jsem seděla u tátovy postele a držela ho za ruku. Máma plakala vedle mě. „Jsme rodina… vždycky budeme,“ šeptala.

Když jsem se večer vracela domů, bála jsem se Petrovi podívat do očí. Seděl v obýváku a díval se do prázdna.

„Tátovi je líp,“ řekla jsem tiše.

„To je dobře,“ odpověděl bez emocí.

„Petře… já už takhle nemůžu dál…“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já taky ne.“

A tak tu teď sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je možné žít šťastně mezi dvěma ohni? Musíme si opravdu vybírat mezi láskou k partnerovi a láskou k rodičům? Nebo existuje cesta zpátky ke klidu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat jednu rodinu kvůli druhé?