Dluhy mojí mámy, moje prokletí: Příběh o dědictví, které jsem si nevybrala

„Lucie, už zase volali z banky! Co jsi to zase provedla?“ křičela na mě máma přes celou kuchyň, zatímco jsem se snažila schovat dopis s červeným pruhem pod hromadu letáků. Srdce mi bušilo až v krku. Ale nebyl to můj dluh. Nikdy nebyl. Jenže v naší rodině se pravda vždycky nějak zamotala a nakonec to vypadalo, že za všechno můžu já.

Pamatuju si, jak jsem poprvé slyšela slovo „exekuce“. Bylo mi třináct a máma tehdy přišla domů bledá jako stěna. „Lucinko, musíme být silné,“ šeptala a objala mě tak pevně, až mě to zabolelo. Tehdy jsem ještě nevěděla, že tohle objetí je začátek mého vlastního vězení.

Táta nás opustil, když mi bylo pět. Máma pak dělala všechno možné – uklízečku v nemocnici, pokladní v Albertu, dokonce i noční směny ve fabrice. Ale peníze nikdy nestačily. A tak si půjčovala. Nejprve od kamarádek, pak od sousedky paní Novotné, nakonec od nebankovních společností. Vždycky říkala: „Jen na chvíli, Luci. Všechno splatím.“

Jenže chvíle se protáhla na roky. A já jsem rostla v domě plném strachu. Každý zvonek byl hrozbou. Každý telefonát znamenal další výčitky. „Proč jsi tak nervózní?“ ptala se mě spolužačka Jana, když jsem se ve škole lekla každého zvuku. Nikdy jsem jí neřekla pravdu.

Když mi bylo osmnáct, přišel první dopis na moje jméno. Máma mě přesvědčila, abych jí pomohla – „jen podepiš tu směnku, Luci, já to splatím.“ Věřila jsem jí. Byla to přece moje máma. Jenže ona nesplatila nic. A já jsem se stala dlužníkem ještě dřív, než jsem měla první výplatu.

„Proč jsi tak hloupá?“ křičel na mě strejda Petr na rodinné oslavě. „Kdybys nebyla taková slepice, už dávno bys mámu poslala do háje!“ Babička jen mlčky kroutila hlavou a děda si nalil další panáka.

Byly dny, kdy jsem mámu nenáviděla. Když jsem musela odmítnout pozvání na kávu, protože jsem neměla ani na tramvajenku. Když jsem se bála otevřít email, protože tam byla další upomínka. Když jsem viděla, jak se na mě kolegové v práci dívají skrz prsty – všichni věděli, že mám exekuci.

Ale byly i dny, kdy jsem ji litovala. Když seděla večer u stolu a tiše plakala do hrnku s čajem. Když mi šeptala: „Promiň mi to, Lucinko.“ Když mi vyprávěla o svém dětství – o tom, jak ji její vlastní rodiče nikdy nepodrželi.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem u okna a dívala se na prázdnou ulici pod panelákem na Jižním Městě. V hlavě mi běžela jediná otázka: Co když nikdy neuteču? Co když budu celý život jen splácet cizí chyby?

Začala jsem chodit k psycholožce. Jmenovala se paní Dvořáková a měla laskavé oči. „Lucie,“ řekla mi jednou, „vy nejste odpovědná za rozhodnutí své matky.“ Ale jak to vysvětlit rodině? Jak to vysvětlit sama sobě?

Jednoho dne přišla máma domů s novým nápadem: „Začneme znovu! Přestěhujeme se do Brna, tam nás nikdo nezná.“ Chtěla utéct před minulostí stejně jako vždycky. Ale já už nemohla dál.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já už s tebou nejdu.“

Zůstala stát ve dveřích a dívala se na mě jako na cizího člověka. „Ty mě tu necháš samotnou?“

„Necháváš mě samotnou už roky,“ odpověděla jsem.

Bylo to poprvé, co jsem si dovolila být upřímná. Poprvé, co jsem myslela na sebe.

Začala jsem žít sama v malém podnájmu na Žižkově. První týdny byly hrozné – strach z každého dopisu, pocit viny pokaždé, když jsem si koupila něco pro sebe. Ale pomalu jsem se učila dýchat bez toho stínu nad hlavou.

Máma mi občas volá. Někdy pláče, někdy prosí o peníze. Někdy mi vyčítá, že jsem ji opustila. Ale já už vím, že její život není můj život.

Někdy si říkám: Můžeme vůbec někdy uniknout tomu, co nám předali naši rodiče? Nebo jsme navždy spojeni s jejich chybami? Co byste udělali vy na mém místě?