Mezi povinností a sebeochranou: Když mě tchyně označila za nepřítele

„Tohle už není tvoje rodina, Lucie! Ty jsi jen ta, co nám všechno rozbila!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco jsem stála v předsíni našeho bytu na Jižním Městě a třásla se vzteky i strachem. V ruce držela igelitku s domácí bábovkou, kterou mi s demonstrativním gestem hodila na botník. „Kdybys měla srdce, nikdy bys nenechala Pavla na ulici!“

Pavel, bratr mého manžela Tomáše, byl vždycky trochu problémový. Ve třiceti pěti letech nikdy pořádně nepracoval, střídal podnájmy a teď ho vyhodili i z posledního bytu. Tchyně okamžitě rozhodla: „Pavel půjde k vám. Máte přece pokoj navíc.“ Jenže ten pokoj byl pracovna, moje útočiště. A hlavně – já už neměla sílu zachraňovat někoho dalšího.

Tomáš stál mezi námi, rozpačitý a tichý. „Lucko, je to jen na chvíli,“ šeptal mi večer v ložnici, když jsme slyšeli z vedlejšího pokoje Pavlův hlasitý smích z telefonu. „Maminka má pravdu, je to brácha.“

„A já jsem kdo?“ vybuchla jsem. „Jsem tvoje žena! Chci mít doma klid. Už takhle mám dost práce a starostí. Nechci žít s někým, kdo si neumí poradit sám.“

Tomáš se na mě podíval pohledem, který jsem nepoznávala. „Jsi sobec,“ řekl tiše.

Ta slova mě bolela víc než všechno ostatní. Sobec? Po těch letech, kdy jsem se snažila být tou nejlepší manželkou, snachou i dcerou? Kdy jsem vařila nedělní obědy pro celou rodinu, starala se o nemocnou tchyni po operaci kyčle, pomáhala Pavlovi hledat práci? Kolikrát jsem šla sama spát, protože Tomáš seděl s matkou v kuchyni a řešil její starosti? Kolikrát jsem ustoupila?

Ale tentokrát jsem řekla ne.

Pavel u nás zůstal tři týdny. Každý den jsem se vracela domů s napětím v žaludku. Všude byly jeho věci – špinavé ponožky v koupelně, talíře od večeře na stole, cigaretový kouř v obýváku. Pracovna byla jeho království. Já se stáhla do ložnice a cítila se jako cizinec ve vlastním bytě.

Jednou večer jsem přišla domů a slyšela Pavla, jak do telefonu říká: „Lucka je fakt kráva. Nechápu, jak to Tomáš s ní vydrží.“

Zamrazilo mě. Vešla jsem do pokoje a podívala se mu do očí. „Jestli máš problém, Pavle, řekni mi to do očí.“

Zasmál se mi do tváře. „Ty jsi tady navíc. My jsme rodina.“

Ten večer jsem Tomášovi řekla: „Buď já, nebo on.“

Bylo ticho. Dlouhé ticho, které mezi námi viselo ještě několik dní.

Nakonec Pavel odešel – k matce. Tchyně mi od té doby nevolá, neposílá bábovky ani pozvánky na rodinné oslavy. Tomáš je zamlklý, často odchází z domu bez slova a já mám pocit, že jsem něco nenávratně ztratila.

V práci si všimli mého napětí. Kolegyňka Jana mi jednou při obědě položila ruku na rameno: „Lucko, musíš myslet i na sebe.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit viny? Když slyším v hlavě hlas tchyně: „Kvůli tobě je naše rodina rozbitá.“ Když vidím Tomášovy smutné oči?

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou fotku z dovolené v Krkonoších – všichni jsme se smáli, drželi kolem ramen. Byla to lež? Nebo jsme jen tehdy ještě nevěděli, co všechno dokáže rozdělit rodinu?

Možná jsem opravdu sobec. Nebo jsem jen člověk, který už nemůže nést tíhu všech ostatních na svých bedrech.

Kde je ta hranice mezi pomocí druhým a ochranou sebe sama? A kolik toho má člověk obětovat pro rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě?