Ne kvůli synovi – příběh Hany z Brna

„Proč jsi mi nikdy neřekl, že mě nemáš rád?“ vyhrkla jsem na Adama, když jsme seděli naproti sobě v kuchyni. Vzduch byl těžký, venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet. Adam, můj nevlastní syn, se na mě ani nepodíval. Mlčel. Bylo mu patnáct a já už pět let žila v jeho světě jako někdo, koho si nevybral.

Když jsem poznala Petra, byl čerstvě rozvedený. Jeho bývalá žena Jana odešla za jiným a nechala mu Adama na krku. Petr byl zlomený, ale laskavý. Přitahovala mě jeho tichá síla a to, jak se snažil být dobrým otcem. Já sama jsem nikdy děti neměla – rodiče mě vychovávali přísně, matka byla učitelka češtiny a otec inženýr, doma se city moc neprojevovaly. Toužila jsem po vlastní rodině, po teple domova, které jsem nikdy nezažila.

První měsíce s Petrem byly krásné. Adam byl tichý, uzavřený kluk s velkýma očima. Snažila jsem se mu přiblížit – pekla jsem bábovky, chodila s ním na hokejové zápasy, učila ho vařit špagety. Ale mezi námi vždycky stála neviditelná zeď. Když jsem se ho jednou zeptala, jestli by chtěl jet na výlet do Prahy, jen pokrčil rameny: „Nevím.“

Petr mě ujišťoval: „Dej mu čas, Hani. Je to těžké pro oba.“ Ale čas plynul a Adam se mi vzdaloval čím dál víc. Ve škole měl problémy, začal chodit domů pozdě, někdy i opilý. Petr byl často v práci – pracoval jako stavbyvedoucí a domů chodil unavený. Všechno zůstávalo na mně.

Jednou večer jsem našla Adama v jeho pokoji, jak brečí. Sedla jsem si k němu na postel: „Adame, co se děje?“ Zvedl ke mně oči plné vzteku: „Nejsi moje máma! Přestaň se snažit!“ Ta slova mě bodla do srdce. Odešla jsem do koupelny a tam se rozplakala.

Začala jsem pochybovat o sobě. Nejsem dost dobrá? Dělám něco špatně? Petr mě objal: „On to tak nemyslel.“ Ale já věděla, že to myslí přesně tak.

Moje matka mi jednou řekla: „Haničko, rodina není o krvi, ale o srdci.“ Jenže co když srdce nestačí? Co když láska není oboustranná?

S Petrem jsme se začali hádat. Vyčítala jsem mu, že mě nechává na všechno samotnou. On mi zase říkal, že Adama musím přijmout takového, jaký je. „Ale já už nemůžu,“ křičela jsem jednou v kuchyni. „Nechci být jen ta druhá!“

Jednoho dne mi Adam zavolal ze školy – popral se s klukem kvůli nějaké hloupé poznámce o jeho mámě. Musela jsem pro něj jet. Seděl v autě a mlčel. „Víš,“ začala jsem opatrně, „já tě nechci nahradit tvou mámu.“

„To ani nejde,“ řekl tiše.

„Ale chci být někdo, komu můžeš věřit.“

Podíval se na mě poprvé za dlouhou dobu přímo: „Já nevím jak.“

Doma jsme si sedli ke stolu všichni tři. Petr navrhl rodinnou terapii. Adam souhlasil jen proto, že chtěl mít klid. První sezení bylo trapné – mlčeli jsme skoro celou hodinu. Ale terapeutka nás donutila mluvit o věcech, které jsme předtím zametali pod koberec.

Ukázalo se, že Adam se bojí ztratit dalšího člověka – po rozvodu rodičů přestal věřit dospělým. Já zase měla strach, že nikdy nebudu mít skutečnou rodinu.

Začali jsme spolu trávit víc času – ne proto, že bychom museli, ale protože jsme chtěli zkusit něco změnit. Byly dny, kdy to šlo lépe, a dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát.

Jednou večer přišel Adam do kuchyně a beze slova mi podal hrnek čaje. Usmála jsem se na něj: „Děkuju.“

„Já taky děkuju,“ zamumlal.

Není to pohádka s jasným koncem. Jsou dny, kdy mám pocit, že jsme si blíž než kdy dřív – a pak přijde hádka kvůli maličkosti a všechno je zase zpátky na začátku.

Někdy si říkám: Má smysl bojovat za vztah, když druhý nikdy nepřestane být cizincem? Nebo je právě ta snaha důkazem lásky? Co si o tom myslíte vy?