Neviditelné pouta: Probuzení českého otce

„Proč jsi zase dala Lucii víc než mně?“ vyštěkla na mě Markéta, sotva jsem vešel do kuchyně. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítil, jak mi v hrudi narůstá tíha. Lucie stála opřená o lednici, ruce zkřížené na prsou, a mlčky mě pozorovala. V tu chvíli jsem si připadal jako soudce, který musí rozhodnout mezi dvěma vlastními dcerami, a přitom vím, že ať udělám cokoli, vždycky to bude špatně.

Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo. Když jsem před deseti lety zůstal po rozvodu sám, slíbil jsem si, že pro Markétu a Lucii udělám všechno. Pracoval jsem dvanáct hodin denně v autodílně v Plzni, abych jim mohl platit školu, kroužky, dovolené. Jenže čím víc jsem dával, tím víc se mezi nimi prohlubovala propast.

„Markéto, to není pravda,“ snažil jsem se vysvětlit. „Lucie potřebovala zaplatit kauci na byt, ty jsi chtěla nové auto. Obě jste dostaly to, co jste potřebovaly.“

„Ale ona dostala víc!“ trvala na svém Markéta. „Vždycky jí nadržuješ.“

Lucie protočila oči. „To není pravda! Ty jsi byla ta, co dostala peníze na jazykový kurz v Anglii!“

Stál jsem mezi nimi a cítil se menší a menší. V hlavě mi hučelo. Kde jsem udělal chybu? Vždyť jsem jen chtěl, aby měly lepší život než já. Možná jsem měl být přísnější. Možná jsem měl dávat méně. Nebo možná… možná jsem měl víc mluvit a méně platit.

Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy byly malé. Jak jsme spolu chodili krmit labutě na Radbuzu. Jak se smály, když jsem je vozil na kolečkových bruslích kolem Borského parku. Tehdy stačilo málo – zmrzlina, objetí, společný večer u pohádky. Teď už nestačí nic.

Po hádce se Markéta zabouchla ve svém pokoji a Lucie odešla ven s kamarádkou. Zůstal jsem sám v kuchyni, obklopený tichem a výčitkami. Sedl jsem si ke stolu a hlavu složil do dlaní. Vzpomněl jsem si na slova své matky: „Jaroušku, peníze nejsou všechno. Důležité je, aby ses s holkama bavil.“ Jenže já nikdy nebyl moc na slova. Všechno jsem řešil prací a penězi.

Další týdny byly jako zlý sen. Markéta se mnou skoro nemluvila, Lucie mi psala jen krátké zprávy: „Potřebuju poslat peníze.“ Cítil jsem se jako bankomat. Přestal jsem spát. Každý večer jsem seděl u televize a díval se do prázdna.

Jednou večer mi zavolala bývalá žena Jana. „Jaroslave, co se to u vás děje? Markéta mi brečela do telefonu, že ji nemáš rád.“

„To není pravda,“ hlesl jsem. „Já… já už nevím, co mám dělat.“

„Možná bys měl přestat všechno řešit penězi,“ řekla tiše Jana. „Zkus s nimi mluvit. Opravdu mluvit.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsme položili. Druhý den ráno jsem si vzal volno v práci a rozhodl se něco změnit.

Sedli jsme si všichni tři ke stolu. Holky byly podezřívavé, čekaly další hádku nebo rozdělování peněz.

„Chtěl bych vám něco říct,“ začal jsem nejistě. „Vím, že jsem to poslední roky dělal špatně. Myslel jsem si, že když vám budu dávat peníze, bude všechno v pořádku. Ale místo toho jsme se od sebe vzdálili.“

Markéta mlčela a dívala se do stolu. Lucie si hrála s mobilem.

„Chci to změnit,“ pokračoval jsem. „Chci být víc táta než bankomat. Chci s vámi trávit čas – třeba zajít na výlet nebo si jen povídat.“

Dlouho bylo ticho. Pak Markéta zvedla hlavu: „A co když potřebuju pomoct?“

„Pomůžu ti,“ řekl jsem upřímně. „Ale chci vědět i to ostatní – jak se máš, co tě trápí…“

Lucie odložila mobil: „Já bych šla třeba na procházku.“

Bylo to poprvé po letech, kdy jsme spolu strávili odpoledne bez hádek o peníze. Šli jsme do parku jako kdysi dávno. Povídali jsme si o škole, práci i o tom, jaké máme sny.

Nebylo to jednoduché. Stále přicházely chvíle napětí a starých křivd. Ale začali jsme spolu znovu mluvit – ne o penězích, ale o životě.

Dnes už vím, že láska nejde koupit ani vyvážit spravedlivým rozdělením účtů. Láska je čas, pozornost a ochota naslouchat.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik otců v Česku dělá stejnou chybu jako já? Kolik rodin mlčí místo toho, aby spolu mluvily? Co byste udělali vy na mém místě?