„To je jen rodina, přece najdeš další řízek pro synovce” – Jak jedna prosba obrátila můj život vzhůru nohama

„Martino, prosím tě, jen na pár týdnů. Vždyť jsi teta, zvládneš to! A je to jen rodina, přece najdeš další řízek pro Filípka,“ zněl hlas mé sestry Kláry v telefonu tak naléhavě, že jsem ani nestačila protestovat. Stála jsem u sporáku, v ruce vařečku, a v hlavě mi vířily myšlenky na to, jak skloubit práci, domácnost a teď ještě péči o sedmiletého synovce.

„Kláro, já fakt nevím… Mám teď uzávěrku v práci a…“

„Marti, prosím! Jsem zoufalá. Petr mě opustil, musím si najít nové bydlení a Filípek nemůže být u mě. Jen na pár týdnů, slibuju!“

Zavřela jsem oči a slyšela v jejím hlase slzy. Vždycky byla ta mladší, ta roztržitá, co všechno řeší na poslední chvíli. A já? Já byla ta zodpovědná, co vždycky všechno zachraňuje. „Dobře. Ale jen na dva týdny, Kláro.“

Když jsem si druhý den přebírala Filípka u dveří paneláku na Jižním Městě, netušila jsem, že těch „pár týdnů“ se protáhne na celé léto. Klára zmizela do neznáma s příslibem, že se ozve, až bude mít kde bydlet. První dny byly zvládnutelné – Filípek byl tichý, trochu smutný, ale vděčný za každou pozornost. Jenže s každým dalším dnem narůstalo napětí.

„Teto, proč máma nevolá?“ ptal se večer před spaním.

„Má teď hodně práce, Filípku. Ale určitě se brzy ozve,“ lhala jsem mu do očí a sama sebe přesvědčovala, že to bude pravda.

Moje práce začala trpět. Šéfová mi psala maily s vykřičníky a já nestíhala ani odpovídat. V noci jsem seděla u počítače a přes den běhala mezi školou, kroužky a domácností. Moje vlastní dcera Anička začala žárlit.

„Mami, proč má Filípek víc palačinek než já?“

„Protože je tu hostem,“ odpověděla jsem unaveně.

„A já už nejsem tvoje holčička?“

Ta otázka mě bodla přímo do srdce. Začala jsem být podrážděná a hádavá. Když mi jednoho dne Filípek rozbil vázu po babičce, vybuchla jsem:

„Tohle už je moc! Nemůžu tu pořád jen uklízet tvoje průšvihy!“

Filípek se rozplakal a utekl do pokoje. Anička mě probodla pohledem: „Jsi zlá.“

Večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Volala jsem Kláře – telefon byl vypnutý. Zkoušela jsem ji najít přes Facebook, psala zprávy jejím kamarádkám. Nic.

Začaly mi chodit zprávy od mámy: „Martino, musíš být silná. Klára to nemá lehké.“

A od táty: „Vždyť je to jen dítě. To zvládneš.“

Nikdo se nezeptal, jak se mám já. Nikdo nenabídl pomoc. Jen očekávání a výčitky.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Aničku s Filípkem sedět potichu na gauči. Anička měla slzy v očích.

„Co se stalo?“

„Filípek chce domů,“ zašeptala.

Sedla jsem si k nim a objala je oba. „Já taky,“ přiznala jsem poprvé nahlas sama sobě.

Začala jsem hledat řešení – volala jsem sociálce, ptala se na možnosti pěstounské péče, kontaktovala právníka. Byla jsem zoufalá i vzteklá zároveň. Proč mám já nést odpovědnost za chyby své sestry? Proč rodina znamená automaticky povinnost?

Po třech měsících se Klára konečně ozvala – z nového bytu v Brně. „Marti, promiň… Bylo toho na mě moc.“

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem jí říct všechno to, co mě tížilo celé léto. Místo toho jsem jen řekla: „Přijeď si pro Filípka.“

Když odjížděli výtahem dolů, Filípek mi zamával a Anička mě pevně objala.

Dlouho jsem stála u okna a přemýšlela: Kde je ta hranice mezi pomocí a vyčerpáním? Má rodina právo čekat od nás všechno? Nebo bychom měli umět říct dost?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní klid pro někoho jiného – jen proto, že je to rodina?