Když jsem přestala holit nohy: Příběh o přijetí a boji s předsudky

„Veroniko, ty už zase nejdeš s námi na koupaliště? Vždyť je léto!“ volala na mě máma z kuchyně, zatímco jsem si v pokoji zoufale prohlížela svoje chlupaté nohy. Bylo mi třicet a poprvé v životě jsem se rozhodla, že už je nebudu holit. Ne proto, že bych byla líná nebo že bych chtěla někoho provokovat. Prostě jsem už měla dost toho, jak se musím pořád přizpůsobovat představám ostatních o tom, jak má ženské tělo vypadat.

„Nechci tam dneska,“ odpověděla jsem tiše, ale máma už stála ve dveřích. „To kvůli těm nohám? Veru, vždyť to není normální. Co si o tobě lidi pomyslí?“ Její hlas byl plný starostí, ale i nepochopení. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale bolelo mě to. „A co když si o mně něco pomyslí? To je jejich problém, ne můj,“ snažila jsem se být silná, ale v očích mě pálily slzy.

Táta seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Vždycky byl ten typický český chlap – hlavně klid a žádné výstřelky. Když jsem jednou přišla domů v sukni a s neoholenýma nohama, jen se na mě podíval přes brýle a řekl: „Tohle je teď nějaká móda? Nebo jsi na něco zapomněla?“

Bratr Petr si ze mě začal dělat legraci hned první týden. „Hele, Veru, kdybys chtěla, půjčím ti tátovu sekačku,“ smál se a jeho přítelkyně Jana se k němu přidala. „To je teď nějaký feministický protest?“ ptala se posměšně. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z domu a už se nikdy nevrátit.

Ale nebylo to jen doma. V práci v knihovně jsem si všimla pohledů kolegyně Martiny, která vždycky pečlivě upravená nosila krátké sukně. Jednou za mnou přišla do kuchyňky: „Verčo, nechci být zlá, ale víš, že si lidi povídají? Prý jsi divná. Proč to děláš?“

„Protože už nechci žít podle cizích pravidel,“ odpověděla jsem jí popravdě. Ale když jsem pak šla domů tramvají a slyšela za sebou šepot dvou puberťaček: „Viděla jsi ty její nohy? Fuj!“, měla jsem chuť se rozbrečet.

Nejtěžší bylo čelit vlastní nejistotě. Každý pohled do zrcadla byl malým bojem. Vyrůstala jsem v době, kdy reklamy v televizi ukazovaly jen dokonale hladké ženy a v drogerii byly regály plné holítek a depilačních krémů. Máma mi poprvé koupila žiletku ve dvanácti a od té doby to byla rutina – jako čištění zubů.

Jednoho večera jsme seděli s kamarádkou Lenkou na balkoně u vína. Lenka byla vždycky ta odvážnější z nás dvou. „Víš co, Veru? Já tě obdivuju. Já bych na to neměla koule,“ smála se a připíjela mi na zdraví. „Ale proč je to vlastně takový problém? Vždyť chlapi si taky neholí nohy a nikdo jim nic neříká.“

„Protože jsme v Česku,“ povzdechla jsem si. „Tady když vybočíš z řady, hned jsi divná.“

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zapisovala svoje pocity – vztek, smutek i chvíle hrdosti. Pomáhalo mi to nezbláznit se z toho tlaku okolí. Postupně jsem si začala všímat i malých vítězství: když mě jedna paní v tramvaji pochválila za odvahu; když mi cizí holka na Instagramu napsala, že jí inspiruju; když jsem poprvé šla v šatech do města a necítila stud.

Ale rodina byla pořád největší překážkou. Jednou večer u večeře máma začala: „Veroniko, já tě nechci soudit, ale bojím se o tebe. Co když si kvůli tomu nenajdeš chlapa? Co když tě lidi budou pomlouvat?“

„Mami, já už nechci žít podle toho, co si myslí ostatní,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív. „Chci být sama sebou. A jestli mě někdo nebude mít rád kvůli chlupům na nohách, tak za to nestojí.“

Táta jen mlčky pokrčil rameny a bratr protočil oči. Ale tentokrát jsem necítila stud – spíš úlevu.

Přišel podzim a já zjistila, že už mi pohledy lidí tolik nevadí. V práci si mě kolegyně přestaly dobírat a dokonce i Martina jednou uznale řekla: „Hele, já bych na to fakt neměla nervy.“

Jednoho dne mi přišla zpráva od neznámé dívky: „Ahoj Veroniko, sleduju tě na Instagramu a díky tobě jsem si poprvé dovolila neholit nohy celé léto. Děkuju.“

V tu chvíli jsem pochopila, že moje malá revoluce má smysl.

Dnes už vím, že největší boj není s okolím, ale sama se sebou. Naučila jsem se přijmout svoje tělo takové, jaké je – i s chlupy na nohách i v podpaží.

Občas si ještě vyslechnu poznámku nebo zahlédnu posměšný pohled. Ale už mě to tolik nebolí.

Možná je čas položit si otázku: Proč je pro nás pořád tak těžké přijmout jinakost? A proč by ženské tělo mělo být pořád objektem posuzování?