Květiny na šatech, slzy na tváři: Moje noc hanby a síly – příběh Magdy z pražského gymnázia

„To si snad děláte srandu! To je školní ples, ne karneval!“ křičela paní učitelka Novotná přes celou chodbu, když mě spatřila ve dveřích sálu. Všichni se otočili. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a ruce se mi třesou. Moje květované šaty, které jsem si s mámou vybírala celé odpoledne v Pařížské, teď vypadaly jako výsměch. „Magdo, okamžitě domů převléct! Tohle je nevhodné!“ pokračovala učitelka a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Ale paní učitelko, vždyť je to jenom vzor…“ snažila jsem se šeptem bránit, ale ona mě přerušila: „Pravidla jsou jasná! Společenské šaty, žádné výstřednosti!“ Všichni kolem mě začali špitat a smát se. Slyšela jsem, jak někdo zašeptal: „To je ta divná Magda, co pořád čte poezii.“

Vyšla jsem ven na parkoviště, kde byla tma a zima. Slzy mi tekly po tváři a šaty se mi lepily na nohy. V ruce jsem svírala mobil a zoufale hledala jméno: Klára. „Prosím, zvedni to…“ šeptala jsem do ticha. Když konečně zvedla telefon, hlas se mi zlomil: „Kláro, vyhodili mě… kvůli šatům… všichni se mi smáli…“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak Klára řekla: „Magdi, počkej tam. Přijdu za tebou.“ O deset minut později už stála vedle mě, objala mě a nechala mě vyplakat na svém rameni. „Víš co? Pojďme na lavičku do parku. Tam nás nikdo soudit nebude.“

Seděly jsme spolu pod lampou a já jí vyprávěla o tom, jak už od základky cítím, že nezapadám. O tom, jak mě máma vždycky povzbuzovala být sama sebou, ale táta říkal, že mám být nenápadná a nevyčnívat. „Proč je tak těžké být prostě jen Magda?“ zeptala jsem se zoufale.

Klára se zamyslela. „Víš, možná proto, že lidi mají strach z toho, co je jiné. Ale já bych bez tvých básní a květovaných šatů byla úplně ztracená.“ Usmála se na mě a já si poprvé za celý večer připadala trochu méně sama.

Když jsem přišla domů, čekal mě táta v kuchyni. „Co tu děláš tak brzo? Ples ještě neskončil,“ řekl přísně. Mlčela jsem a dívala se do země. „Vyhodili mě… prý kvůli šatům.“ Táta si povzdechl: „Říkal jsem ti to. Kdybys mě poslechla…“

V tu chvíli vešla máma. „Nech ji být! Magda má právo být sama sebou,“ zvýšila hlas. Táta jen zavrtěl hlavou a odešel do obýváku. Máma mě objala: „Jsem na tebe pyšná. Ne každý má odvahu být jiný.“

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, proč je pro lidi tak těžké přijmout někoho, kdo nezapadá do jejich představ. Ve škole druhý den bylo ticho. Nikdo se mnou nemluvil – až na Kláru a Honzu z vedlejší třídy, který mi napsal lístek: „Tvoje šaty byly super.“

Od té chvíle jsem začala psát básně o tom, jaké to je být jiný. S Klárou jsme založily literární klub a postupně se k nám přidávali další spolužáci, kteří se také cítili odstrčení nebo nepochopení.

Jednou za mnou přišla i paní učitelka Novotná. „Magdo, možná jsem byla příliš přísná… Ale pravidla jsou pravidla.“ Podívala jsem se jí do očí: „A co když jsou některá pravidla prostě špatná?“ Neodpověděla.

Doma se situace uklidnila až po několika týdnech. Táta mi jednou večer položil ruku na rameno: „Víš, Magdi… Já jen nechci, abys byla terčem posměchu. Ale možná bych měl víc věřit tomu, že víš, co děláš.“

Dnes už vím, že ta noc hanby byla zároveň nocí mé síly. Kdybych tehdy nešla v těch šatech, nikdy bych nezjistila, kolik lidí kolem mě cítí totéž – strach být sám sebou.

A tak se ptám: Kolikrát jste i vy museli skrýt svou pravou tvář jen proto, abyste zapadli? A stálo to vůbec za to?