Narozeniny mé dcery a ticho mé samoty

„Mami, prosím tě, nechoď tam dneska. Marika tě nechce vidět.“

Ta slova od mé sestry Jitky mi zněla v uších jako ozvěna v prázdném bytě. Seděla jsem na kraji postele, v ruce držela hrnek s vlažným čajem a dívala se na fotku Mariky, mojí jediné dcery. Dnes jí bylo třicet. Třicet let. A já věděla, že mě na oslavu nepozvala. Věděla jsem to už týdny, ale až teď, když mi to Jitka řekla nahlas, mě to zasáhlo jako rána pěstí.

„Proč?“ zašeptala jsem do ticha. „Co jsem jí udělala tak hrozného?“

Vzpomínky se mi začaly míchat před očima. Marika jako malá holčička s copánky, jak běží po zahradě v našem domku v Berouně. Její smích, když ji táta zvedal do vzduchu. A pak ten den, kdy nám ho vzala nemoc. Zůstaly jsme samy. Já a ona. Dvě ženy pod jednou střechou, každá se svým smutkem.

„Mami, já už nechci být doma,“ řekla mi jednou Marika, když jí bylo sedmnáct. „Dusíš mě.“

Tehdy jsem to brala jako pubertu. Myslela jsem si, že ji ochráním před světem, když ji budu mít pod dohledem. Ale čím víc jsem ji svírala, tím víc se vzdalovala. Když odešla studovat do Prahy, náš kontakt slábl. Nejprve volala každý týden, pak jednou za měsíc… a nakonec už jen na Vánoce.

„Proč jsi taková? Proč mi nikdy neřekneš, co tě trápí?“ ptávala jsem se jí do telefonu.

„Protože ty to stejně nikdy nepochopíš,“ odpovídala mi chladně.

Dnes je to přesně pět let, co jsme spolu naposledy slavily její narozeniny. Tehdy jsem jí koupila knihu o cestování – vždycky chtěla poznávat svět – a ona mi jen suše poděkovala. Večer skončil hádkou o tom, že ji pořád kontroluju a že se mnou nemůže být sama sebou.

A teď tu sedím sama. Vdova. Matka bez dcery. V bytě, kde je ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Telefon leží na stole a já na něj upírám pohled, jako by mohl zazvonit a všechno změnit. Ale vím, že nezazvoní.

Venku začíná pršet. Kapky bubnují na parapet a já si představuji Mariku někde v kavárně s přáteli, jak sfoukává svíčky na dortu a směje se. Beze mě.

Najednou mi přijde zpráva od Jitky: „Neboj se, třeba si to rozmyslí.“

Ale já vím, že ne. Marika je tvrdohlavá po svém otci.

Vzpomínám si na všechny ty chvíle, kdy jsem jí chtěla být oporou, ale místo toho jsem ji dusila svými obavami a strachem. Po smrti manžela jsem se upnula jen na ni – byla pro mě vším. Možná až příliš.

Jednou mi řekla: „Mami, já nejsem tvůj projekt. Jsem tvoje dcera.“

Tehdy jsem tomu nerozuměla. Dnes už ano.

Zvedám se z postele a jdu do kuchyně. Otevírám zásuvku s dopisy a vytahuji staré pohlednice od Mariky z dětských táborů: „Mami, mám tě ráda.“

Slzy mi stékají po tvářích a já si uvědomuji, že jsem možná nikdy nenaslouchala tomu, co mi chtěla říct.

Večer zvoní domovní zvonek. Leknu se – kdo by to mohl být? Otevřu dveře a za nimi stojí Jitka s lahví vína.

„Přišla jsem ti dělat společnost,“ říká tiše.

Sedíme spolu v kuchyni a mlčíme. Pak Jitka promluví: „Víš, Marika tě má ráda. Jen potřebuje čas.“

„Ale kolik času ještě?“ ptám se zoufale.

Jitka pokrčí rameny: „Možná tolik, kolik jsi jí nedala ty.“

Ta slova mě zasáhnou víc než všechna předchozí odmítnutí.

Noc je dlouhá a já nemohu spát. Přemýšlím o tom, jestli mám Marice napsat dopis. Omluvit se za všechno – za to, že jsem ji dusila svým strachem, za to, že jsem jí nedovolila dýchat.

Ráno sedím u stolu s papírem před sebou a peru se s každým slovem.

„Mariko,
vím, že jsem ti ublížila tím, jak moc jsem tě chtěla chránit. Odpusť mi prosím mou slabost i strach. Chybíš mi každý den…“

Slzy kapou na papír a písmena se rozpíjejí.

Nakonec dopis složím a položím vedle telefonu. Možná ho nikdy nepošlu.

Možná je tohle ten okamžik, kdy musím přijmout samotu jako důsledek svých chyb.

Ale stále doufám… Doufám, že jednou zazvoní telefon a uslyším její hlas: „Mami?“

Kolik toho musí člověk ztratit, aby pochopil cenu rodiny? A dá se vůbec napravit něco, co jsme roky přehlíželi? Co byste udělali vy na mém místě?