Odejít a neohlížet se: Příběh o rodině, vině a svobodě

„Ty jsi vážně hajzl, Tome! Jak můžeš mámu takhle nechat?“ křičel na mě Petr, když jsem si balil poslední věci do starého batohu. Jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stál ve dveřích našeho malého pokoje, kde jsme spolu spali od dětství, a já jsem se mu nedokázal podívat do očí.

V tu chvíli jsem měl chuť všechno zahodit, zůstat a obejmout ho. Ale věděl jsem, že kdybych to udělal, už bych nikdy neodešel. Všechno ve mně křičelo, že musím pryč – z téhle vesnice, z toho dusivého kruhu povinností, z role „toho mladšího“, který má vždycky poslouchat.

Jmenuji se Tomáš Novotný. Je mi dvacet tři let a vyrůstal jsem v malé vesnici na Vysočině. Táta nás opustil, když mi bylo pět a Petrovi osm. Máma dřela od rána do večera na malé farmě – pár krav, slepice, pole s bramborami a řepou. Byla tvrdá ženská, nikdy si nestěžovala. Ale nikdy nás ani nepochválila. „Musíš makat, Tome, život není pohádka,“ říkávala mi často.

Petr byl vždycky ten silnější. Všichni ve vsi ho obdivovali – pomáhal sousedům, opravoval traktory, hrál fotbal za místní tým. Já byl spíš ten tichý kluk s hlavou v oblacích. Četl jsem knížky, psal básničky do šuplíku a snil o Praze. O světlech, kavárnách, lidech, kteří mě nebudou znát jen jako „toho mladšího Novotnýho“.

Když jsem oznámil doma, že mě přijali na vysokou školu do Prahy, máma jen pokrčila rameny: „Tak běž. Ale nezapomeň, odkud jsi.“ Petr se mnou týden nemluvil. Pak přišel do mého pokoje a řekl: „Jestli odejdeš, necháš nás tu ve srabu. Máma to sama nezvládne.“

Ten den jsem poprvé pocítil opravdovou vinu. Ale stejně jsem odešel.

První týdny v Praze byly jako sen i noční můra zároveň. Malý pokoj v podnájmu na Žižkově, spolubydlící Honza – věčně opilý student filozofie – a nekonečné fronty na menzu. Ale taky svoboda! Nikdo mě nehlídal, nikdo po mně nechtěl, abych ráno vstával ke kravám.

Jenže doma to šlo od desíti k pěti. Máma začala být nemocná – záda ji bolela čím dál víc. Petr mi psal vzteklé SMS: „Jsi sobec! Máma tu padá na hubu a ty si žiješ svůj sen.“

Každý víkend jsem stál před rozhodnutím: jet domů pomáhat nebo zůstat v Praze a žít svůj život? Vždycky jsem našel výmluvu – seminárka, brigáda, nemocný spolubydlící. Pravda byla, že jsem se bál vrátit. Bál jsem se Petrova pohledu i mámina ticha.

Jednou v zimě mi volala sousedka paní Dvořáková: „Tomáši, tvoje máma upadla ve chlévě. Petr je s traktorem ve městě, nemůže ji zvednout.“ V tu chvíli mě sevřela panika i stud. Seděl jsem v tramvaji číslo 9 a díval se na sníh za oknem. Chtěl jsem vystoupit a běžet na nádraží. Ale zůstal jsem sedět.

Máma skončila v nemocnici s vyhřezlou ploténkou. Petr mi pak volal: „Tohle je tvoje vina! Kdybys tu byl…“ Položil jsem mu to do ucha.

Celé dny jsem pak bloumal po Praze jako tělo bez duše. V kavárně Slavia jsem psal dopis mámě – omluvný, plný slibů. Nikdy jsem ho neposlal.

Čas běžel dál. Máma se pomalu uzdravila, Petr si našel přítelkyni Janu a začali spolu plánovat budoucnost na statku. Já dokončil školu a našel práci v nakladatelství. Začal jsem chodit s Lenkou – dívkou z Moravy, která milovala poezii stejně jako já.

Ale pocit viny mě nikdy neopustil. Každé Vánoce doma byly plné napětí. Petr se mnou mluvil jen o počasí nebo o politice. Máma byla tišší než dřív.

Jednou večer jsme seděli s Lenkou na parapetu našeho bytu s výhledem na Vltavu. Zeptala se mě: „Nelituješ někdy? Že jsi odešel?“

Dlouho jsem mlčel. Pak jsem řekl: „Lituju toho, jak jsem odešel. Ale nelituju, že jsem šel za svým.“

Nedávno mi Petr napsal krátkou zprávu: „Máma je nemocná. Přijeď.“ Jel jsem hned. V nemocnici ležela bledá žena s vráskami hlubšími než kdy dřív. Držel jsem ji za ruku a poprvé po letech jí řekl: „Promiň.“

Usmála se slabě: „Já ti nikdy nic nevyčítala, Tome. Jenom mi chybíš.“

Petr stál za mnou a díval se z okna. Mezi námi viselo ticho těžké jako olovo.

Dnes už vím, že rodina je pouto, které nikdy úplně nepřetrhneš – i když utečeš sebe dál. Ale taky vím, že někdy musíš myslet i na sebe.

Ptám se vás: Je sobectví odejít za svým snem? Nebo je větší sobectví chtít po druhém, aby zůstal jen proto, že to my potřebujeme? Co byste udělali vy?