Když minulost zaklepe: fenka z chodby, zmizení Lenky a tajemství, které mi roztrhlo rodinu

Fenka mi škubla vodítkem tak prudce, až mi prsty narazily o kovové zábradlí a kůže se mi roztrhla do krve. Na chodbě paneláku na Černém Mostě blikalo světlo a někde dole se ozývaly kroky, které nepatřily sousedům. V dešti byl cítit mokrý beton a z výtahu táhl cigaretový kouř. Fenka vrčela do tmy, jako by někoho viděla, a já jsem se bála otevřít dveře bytu…

Ještě před pár měsíci jsem neměla psa, ani sílu dýchat. Po rozvodu jsem se propadla do vyhoření, které mě neřvalo do uší, ale sedělo mi na hrudi jako mokrá deka. Pracovala jsem v účtárně malé stavební firmy v Praze 9, od rána do večera, a pak jsem jen ležela. V lednici jogurt, hořčice, ticho. V hlavě věta, kterou mi exmanžel Petr řekl naposledy: „Ty už nejsi člověk, ty jsi jen funkce.“

Lenka, moje dcera, mi občas volala. Měla osmiletou dceru Sáru a žila v nájmu v Hloubětíně. Vždycky zněla, jako by někam spěchala. „Mami, promiň, nestíhám,“ říkala. Já jsem se ptala, jestli je v pořádku. „Jasně, jasně,“ a konec hovoru. Mezi námi rostlo něco nepojmenovaného, jako studený průvan v nevětrané místnosti.

Fenku jsem našla jedno úterý večer, když jsem šla z práce a venku mrholilo. Ležela u popelnic, ztuhlá, s packou pod sebou. Nebyla malá, spíš střední, s drsnou srstí barvy rezavého listí, prokvetlou šedinami kolem mordy. Měla ucho natržené a na krku špinavý provázek. Když jsem si k ní dřepla, cítila jsem z ní mokrý psí pach a starý tuk z kuchyní, jako když někdo v paneláku smaží řízky. Očima mě prosila, ale zároveň se držela zpátky.

První nevratné rozhodnutí jsem udělala ještě dřív, než jsem si to stačila rozmyslet: vzala jsem ji domů. V našem domě byl domovní řád, psi jen po souhlasu SVJ a majitelka vedle, paní Dvořáková, byla schopná kvůli špatně zaparkovanému kočárku volat městskou policii. Věděla jsem, že si tím koleduju o průšvih. Přesto jsem fenku zvedla. Byla těžká a teplá, cítila jsem její dech na zápěstí. V bytě jsem ji položila na starý ručník, který voněl aviváží a zatuchlinou ze skříně.

Následující ráno jsem volala do útulku v Troji. Řekli mi, že mají plno, a že pro nalezence je lepší kontaktovat městskou policii a veterinární správu kvůli čipu. MHD s kulhajícím psem, v pracovní době, když mi šéf už tak dýchal na záda kvůli uzávěrce? Všechno ve mně chtělo říct: ne, nemůžu. Ale fenka se ke mně v kuchyni připlazila a položila mi hlavu na nohu. Její tělo bylo horké a třáslo se. V tu chvíli jsem cítila, jak mi hrudník na sekundu povolil.

Druhé nevratné rozhodnutí: vzala jsem si v práci neplacené volno. Šéf, pan Král, se na mě díval jako na někoho, kdo si vymýšlí. „Kvůli psovi?“ zopakoval. Kývla jsem. V hlavě mi blikaly složenky za energie, nájem, a to, že už tak sotva vycházím. Přesto jsem odešla.

Na veterinární klinice u metra Rajská zahrada to páchlo dezinfekcí a mokrou srstí. Čekárna byla plná, lidé s přepravkami, někdo držel kočku v dece. Fenka funěla, krátce a rychle. Když jí veterinář sahal na packu, ucítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. „Zlomenina,“ řekl. „A zánět. Musí na rentgen.“ Cena mi zněla jako výsměch. V peněžence jsem měla tři tisíce.

Podepsala jsem souhlas s ošetřením a cítila, jak se mi potí dlaně. Když mi fenku vraceli s obvázanou nohou, položila mi čenich do dlaně a její tlukot jsem cítila přes kůži, rychlý, vytrvalý. Dala jsem jí jméno Róza, protože vypadala, jako by přežila trny.

První týdny byly peklo. Róza v noci kňučela, protože ji bolela noha. Já jsem vstávala, sahala jí na bok a cítila teplo, které mi připomínalo, že nejsem sama. Zároveň jsem byla vyčerpaná a vzteklá. Někdy jsem si v koupelně opřela čelo o studené kachličky a šeptala: „Proč jsem to udělala.“

Pak přišel ten večer, který mi rozlomil život. Venku se přehnala bouřka, okna chrastila a na balkoně se válela plastová židle. Róza se najednou zvedla, i přes obvázanou nohu, a začala škrábat na dveře. Myslela jsem, že chce ven. Otevřela jsem a na rohožce stála Sára. V pyžamu, s mokrými vlasy přilepenými na čelo, a v ruce držela igelitku z Lidlu.

„Babi, mamka není doma,“ řekla a hlas se jí zlomil.

Za ní byl jen zápach deště a studený průvan z chodby. Žádná Lenka.

Zavolala jsem jí. Nezvedala to. Psala jsem. Nic. Sára se třásla. Róza k ní došla a opřela se o její nohy, jako by ji chtěla podpírat. Sára se jí chytila za srst. Viděla jsem, jak se její prsty zanořují do drsného chlupu, a jak se jí trochu uklidnil dech.

Třetí nevratné rozhodnutí: zavolala jsem policii. V hlavě mi hučelo, že to přeháním, že Lenka je dospělá, že se jen zdržela. Ale Sára byla dítě a byla tu sama. Policista v telefonu se ptal na detaily. Kdy jste ji viděla naposledy, má problémy, partnera, dluhy. Slovo „dluhy“ mi zůstalo v puse jako pachuť staré kávy.

Policie přijela a byt se zaplnil cizími botami a mokrými bundami. Róza vrčela, ale neútočila. Stála u Sáry a funěla, pomalu, jako by hlídala její dech. Jeden policista se na mě podíval a řekl: „Paní, budeme to řešit jako pohřešovanou, ale musíte počítat s tím, že dospělý člověk může odejít dobrovolně.“

Sára u mě zůstala. Najednou jsem řešila školu, svačiny, kroužky. V bytě bylo víc prádla, víc špíny, víc života. A taky víc strachu. Róza se stala součástí režimu. Ráno mě vytáhla ven, i když mrzlo a chodníky byly posypané solí. Vzduch páchl výfukovými plyny a mokrým listím. Róza kulhala, ale šla. Tahala mě do parku, kde se na lavičce scházeli pejskaři.

Tam jsem poznala souseda Tomáše z vedlejšího vchodu. Nikdy jsme si pořádně neřekli ani dobrý den. Teď se zeptal: „To je vaše? Je nějaká zraněná.“ A já mu, úplně nečekaně, řekla o Lence. Slova ze mě padala jako drobky. Tomáš mi pak pomohl s papíry pro policii, protože pracoval na úřadě. Neudělal zázrak, jen mi vysvětlil, kam volat a co chtít. V té obyčejné pomoci bylo něco, co mi chybělo roky.

Sáru Róza milovala. Lehla si k ní, když usínala, a já slyšela její pravidelné dýchání, hluboké a klidné, které se mísilo s dechem dítěte. Někdy jsem v noci vstala a položila Róze ruku na žebra. Pod prsty se mi zvedala a klesala. Bylo to jako kotva.

Jenže nic nebylo jednoduché. Majitel bytu mi poslal dopis, že v nájmu zvířata nechce. Paní Dvořáková si stěžovala na štěkání, i když Róza štěkala jen jednou, když se na chodbě hádali opilci. Hrozilo mi vypovězení nájmu. A do toho přišla faktura z veterinární kliniky. Splátky. Pojišťovna mi nepomohla, protože to byl pes, ne člověk. Na energiemi zdražené zimní měsíce jsem neměla.

Čtvrté nevratné rozhodnutí, i když jsem si ho tehdy tak nepojmenovala: odstěhovala jsem se. Ne do lepšího, ale do menšího bytu v Horních Počernicích, kde majitelka, paní Eva, měla sama starého psa a řekla: „Hlavně ať tu není špína.“ Bylo to stěhování v lednu, v mokrém sněhu, krabice promočené, ruce zmrzlé. Róza se mi motala pod nohama a já na ni jednou vyjela: „Uhni!“ Hned jsem se zastyděla. Ona jen přitiskla bok k mé noze, jako by mi odpouštěla rychleji, než jsem si odpouštěla já.

Strach o Lenku se měnil. Z prvotního šoku do tupé bolesti. Policie se ozývala, ale bez konkrétních zpráv. Jednou našli její kartu v bankomatu v Libni. Podruhé někdo tvrdil, že ji viděl u nádraží. Vždycky jsem se rozjela tramvají nebo autobusem, s Rózou doma a Sárou u sousedky, a vracela se s prázdnou. V MHD to páchlo mokrými kabáty a levným parfémem. Seděla jsem a dívala se do oken, kde se odrážela moje unavená tvář.

Emoční vrchol přišel ne kvůli Lence, ale kvůli Róze. Jednoho odpoledne jsem ji pustila na chvíli na oplocený výběh. Sára byla se mnou. Foukal ostrý vítr, který řezal do uší, a z nebe padal jemný sníh. Róza běžela, poprvé po dlouhé době skoro bez kulhání. A pak se najednou zarazila, zvedla hlavu a rozběhla se k brance, která nebyla dovřená.

„Rózo!“ zakřičela jsem.

Vyletěla ven mezi paneláky. Viděla jsem jen rezavý hřbet mizící za rohem. Sára se rozbrečela a rozběhla se za ní. Chytila jsem ji za rukáv, tvrdě, až jsem cítila látku mezi prsty. „Stůj!“

V tu chvíli jsem pochopila, že kdyby Róza zmizela, něco ve mně by se definitivně zlomilo. Ne hezky dramaticky. Prostě bych se už nezvedla.

Běžela jsem v zimě v teniskách, klouzala po zledovatělém chodníku, dech mi pálil v krku. V nose jsem cítila kovovou pachuť a mráz. U silnice jsem ji uviděla. Stála u přechodu, auta projížděla, a ona se bála vstoupit. Funěla, z tlamy jí šla pára. Když jsem k ní doběhla, klekla jsem si a objala ji kolem krku. Srst byla studená a mokrá. Její srdce mi bušilo do hrudi, rychle jako buben.

„Prosím, ne,“ řekla jsem nahlas, ani nevím komu.

Doma jsem si sedla na podlahu a poprvé po letech jsem si přiznala, že nezvládám ani sebe. Ne Lenku, ne Sáru, ne práci, ne peníze. Jen jsem držela Rózu za tlapu, hladila obvaz a cítila pod prsty její teplo. Sára seděla vedle mě a dívala se. Neptala se, jen mi položila hlavu na rameno.

Páté nevratné rozhodnutí: objednala jsem se k psycholožce přes doporučení od praktické lékařky. Čekací doba byla dlouhá a papírování otravné. Pojišťovna chtěla žádanky. Já jsem chtěla utéct. Ale Róza potřebovala ven, a já jsem potřebovala zůstat.

Lenka se našla až po třech měsících. Ne v televizi, ne v dramatickém zvratu. Zavolali mi z nemocnice na Bulovce. Byla tam po předávkování léky a alkoholem. Nechtěla umřít, řekli mi, spíš už nechtěla být. V jejím telefonu našli moje číslo pod „máma“.

Když jsem ji viděla, byla hubená a její kůže voněla nemocničním mýdlem. Dívala se na mě a já v sobě cítila vztek, úlevu i stud. „Proč jsi nic neřekla?“ zeptala jsem se. Mlčela. Pak zašeptala: „Protože bych tě zklamala.“

A tady se stalo něco, co bych bez Rózy nedokázala. Neodpověděla jsem jí přednáškou. Jen jsem řekla: „Už jsem zklamaná dost sama sebou. Nechci tě ztratit.“ Byla to věta, která se mi rodila měsíce na ranních procházkách.

Lenka šla do léčby. Nebylo to čisté ani rychlé. Sára zůstala u mě ještě dlouho. Někdy Lenka přišla, někdy nepřišla. Někdy jsem jí neotevřela hned, protože jsem se bála dalšího zklamání. Róza pokaždé stála u dveří a čekala. Nebyla symbol. Byla konkrétní tělo, které potřebovalo krmení, venčení, veterináře. A tím mě držela v realitě.

Dneska pořád žiju v Horních Počernicích. Peněz nemám víc, jen je umím líp hlídat. V práci jsem přešla na zkrácený úvazek, protože jsem musela vozit Sáru do školy a Lenku občas na kontroly. Róza už neběhá tak rychle. Když prší, její srst voní mokrým prachem a starým dřevem z laviček. Večer si lehne ke mně, vydechne, a já cítím její teplo přes deku.

Nevím, jestli jsem Lence odpustila všechno. Nevím ani, co přesně odpouštím sobě. Vím jen, že jeden nalezený pes mě donutil udělat rozhodnutí, která mě bolela, ale zachránila nás před tichým rozpadem.

Kde končí zodpovědnost za dospělého člověka a kde začíná zodpovědnost za sebe? A kolik toho jsme schopni unést jen proto, že nám někdo dýchá u nohou a nechce nás pustit?