„Nejsi hezká, Martino.“ – Slova mojí matky, která změnila všechno

„Nejsi hezká, Martino.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem stála před zrcadlem v koupelně našeho panelákového bytu v Brně. Bylo mi osm let a máma mi právě rozčesávala zacuchané vlasy. „Podívej se na sebe, máš nos po tátovi a ty pihy… No, aspoň jsi chytrá.“ Její hlas byl unavený, možná i trochu lítostivý, ale já jsem v tu chvíli cítila jen stud a bolest. Slzy mi stékaly po tvářích, ale snažila jsem se je skrýt, protože jsem věděla, že máma nemá ráda, když brečím kvůli „hloupostem“.

Od té chvíle jsem se začala dívat na svůj odraz jinak. Ve škole jsem se schovávala za dlouhé vlasy a tiché chování. Kamarádky si lakovaly nehty a smály se, když kolem prošel někdo z deváťáků, ale já jsem se vždycky stáhla do kouta. „Martino, proč jsi taková šedá myš?“ ptala se mě jednou spolužačka Jana. Jen jsem pokrčila rameny. Jak bych jí mohla vysvětlit, že když se na sebe podívám, slyším jen maminčin hlas?

Doma to nebylo jiné. Máma byla přísná, pořád pracovala, a když přišla domů, byla unavená a podrážděná. Táta byl většinou v práci nebo v hospodě. Když jsem jednou přišla s jedničkou z matematiky, máma jen mávla rukou: „To je samozřejmost, Martino. Aspoň v něčem vynikáš.“ Nikdy jsem od ní neslyšela, že by byla na mě pyšná. Vždycky jen srovnávala – s dcerou sousedky, která byla krásná a měla spoustu kamarádů, nebo s mojí sestřenicí, která hrála tenis a byla oblíbená.

Když mi bylo patnáct, začala jsem si všímat, jak moc mě její slova ovlivnila. Každý den jsem si nanášela make-up, abych zakryla pihy, a snažila se narovnat nos, když jsem se fotila. Na střední škole jsem se zamilovala do kluka z vedlejší třídy, Tomáše. Nikdy jsem mu to neřekla, protože jsem byla přesvědčená, že by o mě stejně nestál. „Proč by se někdo díval na mě, když kolem chodí holky jako Petra?“ říkala jsem si v duchu.

Jednou jsem zaslechla, jak se máma baví s tetou v kuchyni. „Martina je hodná, ale víš co, ona prostě není hezká. Musí se snažit dvakrát tolik, aby si jí někdo všiml.“ Ty slova mě bodla do srdce. Chtěla jsem tam vtrhnout a zakřičet, že mám taky city, že mě to bolí, ale místo toho jsem se zavřela v pokoji a brečela do polštáře. Táta přišel domů opilý, máma na něj křičela, a já jsem se cítila neviditelná.

Začala jsem se učit ještě víc, abych měla aspoň nějaký pocit, že jsem v něčem dobrá. Dostala jsem se na gymnázium a pak na vysokou školu v Praze. Myslela jsem si, že když odejdu z domu, všechno se změní. Ale maminčin hlas jsem měla pořád v hlavě. Každý kompliment od kamarádů nebo kolegů jsem zpochybňovala. Když mi někdo řekl, že mi to sluší, myslela jsem si, že si dělá legraci.

Jednou večer, když jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Vinohradech, mi řekla: „Marti, proč jsi na sebe tak přísná? Vždyť jsi krásná, jen to nevidíš.“ Rozbrečela jsem se přímo uprostřed kavárny. Lenka mě objala a já jí poprvé řekla, co mi máma řekla, když jsem byla malá. „To je hrozný,“ řekla Lenka. „Ale to nejsi ty, to je její bolest, kterou ti předala.“

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé jsem si dovolila říct nahlas, že mě máma zranila. Že jsem celý život žila v jejím stínu a snažila se být někým, kým nejsem. Terapeutka mi řekla, že krása je mnohem víc než to, co vidíme v zrcadle. Že skutečná změna začíná uvnitř, když si dovolíme přijmout sami sebe.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že pojedu za mámou do Brna a řeknu jí, co cítím. Seděly jsme v kuchyni, kde to všechno začalo. „Mami, chci ti něco říct,“ začala jsem. „Celý život jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá. Že nejsem hezká, protože jsi mi to řekla. Moc mě to bolelo.“ Máma se na mě podívala, poprvé v životě v jejích očích nebyl jen chlad, ale i smutek. „Martino, já… já jsem to nemyslela zle. Byla jsem unavená, měla jsem strach, že tě svět zraní, když nebudeš dokonalá. Ale asi jsem ti ublížila víc, než jsem chtěla.“

Plakaly jsme obě. Poprvé jsme si byly blíž než kdy dřív. Máma mi řekla, že ji její vlastní matka srážela stejným způsobem. „Možná je čas ten řetězec přerušit,“ řekla jsem jí. „Možná bychom si měly odpustit.“

Dnes už vím, že krása není v dokonalých rysech nebo v tom, co si o nás myslí ostatní. Je v odvaze být sám sebou, v laskavosti k sobě i druhým. Někdy se ještě přistihnu, že slyším maminčin hlas, ale už mu nedávám takovou moc. Učím se mít ráda sama sebe, i když to není vždycky snadné.

A tak se ptám vás, ostatní: Jak moc nás ovlivňují slova, která slyšíme v dětství? A dokážeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nám ublížili nejvíc?