Můj syn se topí v dluzích: Matčina zoufalá snaha zachránit vlastní dítě

„Mami, potřeboval bych půjčit dva tisíce. Jen na týden, fakt to vrátím.“ Tomáš stál ve dveřích kuchyně, nervózně si mnul ruce a vyhýbal se mému pohledu. Bylo už po desáté večer a já jsem právě sklízela ze stolu hrnky od čaje. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale tehdy jsem ještě netušila, jak hluboko sahá jeho problém. „Na co to potřebuješ?“ zeptala jsem se opatrně. „Jen nějaké složenky, nic vážného,“ odpověděl rychle a už se natahoval po peněžence, kterou jsem měla položenou na polici.

To byl začátek. První půjčka, první lež. Tomáš byl vždycky můj kluk, trochu uzavřený, ale hodný. Po rozvodu s jeho otcem jsme zůstali sami a naše pouto bylo silné. Vždycky jsem si myslela, že mu můžu věřit. Jenže pak přišly další žádosti. Pět tisíc, deset tisíc, najednou už to nebyly jen složenky. „Mami, prosím tě, je to fakt důležité. Vrátím ti to, jen co mi přijde výplata.“ Jenže výplata nikdy nestačila.

Začala jsem si všímat, že Tomáš je čím dál víc nervózní, doma skoro nebývá, a když přijde, je podrážděný. Jednou jsem našla v jeho bundě upomínku od nebankovní společnosti. Srdce mi spadlo až do žaludku. „Tomáši, co to je?“ ukázala jsem mu papír. „To nic není, mami, to je omyl,“ mávl rukou a rychle mi ho vytrhl. Ale já už věděla, že něco skrývá.

Začala jsem pátrat. Volala jsem jeho kamarádům, ptala se v práci, ale všichni jen krčili rameny. „Tomáš je v pohodě, jen má teď nějaké starosti,“ říkali. Ale já jsem cítila, že se něco děje. Jednou v noci jsem slyšela, jak mluví po telefonu. „Hele, já to fakt zaplatím, jen mi dej ještě týden. Prosím tě, nevolej mojí mámě.“ Srdce mi bušilo až v krku.

Ráno jsem ho konfrontovala. „Tomáši, do čeho ses to namočil? Kolik dlužíš?“ Nejdřív mlčel, pak začal křičet. „Proč mi nevěříš? Všechno zvládnu, nepotřebuju tvoji pomoc!“ Slzy mi tekly po tváři, ale on odešel a práskl za sebou dveřmi.

Začala jsem se bát. Bála jsem se, že přijde exekutor, že nám zabaví byt, že Tomáš skončí na ulici. Každý den jsem žila ve strachu, že zazvoní telefon a někdo mi oznámí, že se něco stalo. Přestala jsem spát, přestala jsem jíst. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že se něco děje. „Jano, jsi v pořádku?“ ptala se mě Alena. Jen jsem zavrtěla hlavou.

Jednoho dne přišel Tomáš domů s monoklem pod okem. „Co se ti stalo?“ vykřikla jsem. „Nic, jen jsem zakopl,“ zalhal. Ale já jsem věděla, že to není pravda. „Tomáši, prosím tě, řekni mi pravdu. Pomůžu ti, ale musíš mi to říct.“ Sedl si ke stolu, hlavu v dlaních. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Dlužím skoro sto tisíc. Nejen bance, ale i nějakým lidem…“ Rozplakal se. Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jsme zase spolu.

Začali jsme hledat řešení. Šli jsme na dluhovou poradnu, volali jsme na úřady, snažili jsme se domluvit splátkové kalendáře. Ale Tomáš byl pořád na dně. „Mami, já to nezvládnu. Jsem k ničemu,“ opakoval pořád dokola. Snažila jsem se ho povzbudit, ale sama jsem byla na pokraji sil.

Jednou večer jsem slyšela, jak si v koupelně povídá sám se sebou. „Jsem nula, všechno jsem zkazil.“ Vtrhla jsem dovnitř. „Tomáši, nikdy nejsi nula! Jsi můj syn a vždycky tě budu milovat, ať se stane cokoliv.“ Objali jsme se a oba jsme plakali.

Začali jsme chodit k psychologovi. Bylo to těžké, Tomáš se styděl, já jsem měla pocit, že jsem jako matka selhala. Ale pomalu jsme se začali zvedat. Každý den byl boj. Boj s dluhy, boj s vlastními démony, boj s nedůvěrou. Ale byli jsme v tom spolu.

Jednou mi Tomáš řekl: „Mami, děkuju, že jsi to se mnou nevzdala.“ A já jsem věděla, že to všechno stálo za to. Ale někdy v noci, když nemůžu spát, si kladu otázku: Udělala jsem pro svého syna opravdu všechno? A co když se to jednou vrátí? Co byste dělali vy na mém místě?