Bratrovo auto na mé jméno – Příběh o důvěře, zradě a rodině

„Tak to podepiš, prosím tě, vždyť víš, že bez auta se do práce nedostanu,“ naléhal David, můj mladší bratr, zatímco jsme seděli v kuchyni u mámy v paneláku na Jižním Městě. Jeho oči byly plné naděje, ale i strachu, a já jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá. Věděla jsem, že má dluhy, že už mu nikdo nechce půjčit, ale zároveň jsem si nedokázala představit, že bych ho nechala na holičkách. „Jsi si jistý, že to zvládneš splácet?“ zeptala jsem se naposledy, i když jsem už tušila, že odpověď je jen formalita. „Jasně, mám novou práci, všechno bude v pohodě, přísahám,“ usmál se David a já jsem podepsala smlouvu na leasing Škody Octavia, která byla od toho dne psaná na mé jméno.

První měsíce šlo všechno hladce. David mi posílal peníze na účet, já platila splátky a máma byla ráda, že se její děti podporují. Jenže pak přišel první zádrhel. Jednoho večera mi volal David, že mu v práci zkrátili úvazek a že další měsíc mi pošle jen polovinu splátky. „Neboj, to je jen na chvíli, pak to doženu,“ ujišťoval mě. Jenže chvíle se protáhla na měsíce. Začaly mi chodit upomínky od leasingové společnosti, telefonáty, které jsem zvedala s bušícím srdcem. Máma o ničem nevěděla, nechtěla jsem ji zatěžovat. Ale v noci jsem nemohla spát, v hlavě mi běžely scénáře, co se stane, když přestanu splácet. Přijdu o práci? O byt?

Jednoho dne jsem Davida přistihla, jak v hospodě U Tří růží vypráví kamarádům, že má nové auto a že „ségra je zlatá, všechno zařídí“. Zrudla jsem vzteky. Počkala jsem na něj venku. „Davide, tohle už nejde. Já to za tebe platit nebudu. Je to moje jméno, moje zodpovědnost!“ vyjela jsem na něj. On se jen ušklíbl: „No tak, vždyť je to jen pár měsíců, vždyť jsme rodina.“

Začala jsem se dusit pod tíhou jeho slibů a svých obav. Máma si všimla, že jsem nervózní, ale když jsem jí to konečně řekla, rozplakala se. „Tohle jsem nechtěla, abyste se kvůli autu rozhádali,“ vzlykala. David se urazil, přestal se mnou mluvit. Doma bylo dusno, máma mezi námi pendlovala jako prostředník. Já jsem mezitím musela začít šetřit na všem, abych měla na splátky. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kafe, zrušila jsem si fitko, dokonce jsem prodala staré kolo, abych měla na další měsíc.

Jednou večer, když jsem seděla sama v kuchyni, mi přišla SMS od Davida: „Promiň, fakt to teď nedám. Ale neboj, nějak to vyřeším.“ Byla jsem zoufalá. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně se mě ptaly, co se děje. „Nic, jen rodinné trable,“ odpovídala jsem vyhýbavě. Ale uvnitř mě to žralo. Začala jsem mít migrény, špatně jsem spala, všechno mi připadalo bezvýchodné.

Pak přišel zlom. Jednoho dne mi zavolali z leasingové společnosti, že pokud nezaplatím do týdne, auto mi zabaví a budu muset doplatit zbytek najednou. Seděla jsem v kanceláři, ruce se mi třásly, slzy mi tekly po tvářích. Zavolala jsem mámě, ta se rozplakala znovu. Zavolala jsem Davidovi, ale nezvedal mi telefon. Byla jsem na dně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem obětovala všechno pro někoho, kdo si toho neváží.

Večer jsem šla za mámou. Seděly jsme v obýváku, ona pletla svetr a já jí vyprávěla všechno, co jsem v sobě dusila. „Mami, já už nemůžu. Mám pocit, že se topím. Pomohla jsem Davidovi, protože je to můj bratr, ale on mě jen využil. Kde je ta hranice, kdy už to není oběť, ale hloupost?“ Máma mě objala a poprvé řekla něco, co jsem od ní nikdy neslyšela: „Někdy musíš myslet i na sebe. David je dospělý, musí nést následky.“

Druhý den jsem šla na policii a zjistila si, jaké mám možnosti. Bylo mi trapně, ale musela jsem to řešit. Zavolala jsem Davidovi a řekla mu, že pokud nezačne splácet, auto vrátím a on bude muset chodit pěšky. „To bys mi neudělala!“ křičel do telefonu. „Udělala, protože už nemůžu dál.“

Nakonec jsem auto skutečně vrátila. Leasingová společnost mi dala pokutu, ale aspoň jsem se zbavila dluhů. David se mnou nemluvil několik měsíců. Máma byla smutná, ale časem pochopila, že jsem neměla na výběr. Začala jsem zase chodit na kafe s kamarádkami, vrátila jsem se do fitka, pomalu jsem se dostávala zpátky do života.

Jednou večer mi David napsal: „Promiň, ségra. Byl jsem sobec. Doufám, že mi jednou odpustíš.“ Odpustila jsem mu, ale už nikdy jsem mu nepodepsala nic na své jméno. Naučila jsem se, že rodina je důležitá, ale nesmí nás zničit.

Někdy si v noci, když nemůžu spát, kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebezničením? A kolik toho jsme ochotni obětovat pro ty, které milujeme, než ztratíme sami sebe? Co byste udělali vy na mém místě?